Vojtíškovi bylo právě 5 let. Oslavu mu však uspořádali už o týden dříve, protože právě v den jeho narozenin musel tatínek odjet. „Nějakou dobu tady s vámi nebudu“, řekl Vojtíškovi. „Ale jak se vrátím, zase spolu půjdeme do lesa, budeme jezdit na kole a hrát si na hřišti“.
To všechno Vojtíšek s tatínekm velice rád dělal. Bylo mu líto, že tatínek odjíždí, ale zároveň už se těšil, až se vrátí. Maminka byla vždy usměvavá. Jenže něco se změnilo. Teď Vojtíšek maminku několikrát zastihnul, jak se jen tak dívá z okna a už se neusmívá. Také se jí stýská po tatínkovi, jako mně, myslel si Vojtíšek. Uplynula nějaká doba, Vojtíšek chodil do školky a všichni na něj byli hodní. Jen maminka byla neustále smutná. Dokonce ji zaslechl mnohokrát večer v posteli plakat. Snažila se, aby ji neslyšel, ale její tichý pláč ho vždy probudil. Vojtíšek byl proto smutný také a často se mu dolů po tvářích až k bradě kutálely slzičky. To když myslel na tatínka, který tady s nimi nebyl.
Jednoho večera zazvonil domovní zvonek. Zrovna večeřeli. Maminka vstala od stolu a šla otevřít. Jako každý kluk byl Vojtíšek zvědavý jako opička. Proto se za ní potichu vyplížil. Na chodbě stál pán, kterému všichni říkali „pan domácí“. Zrovna mamince říkal: „…To přece každá ženská bez chlapa potřebuje“. A on že by jí za odměnu odpustil nájemné.
Vojtíšek nechápal, co ten pán povídá. Ale překvapilo ho, že i když mluvil sladce potichu a usmíval se, maminka na něj začala křičet, ať okamžitě vypadne pryč. Pak za tím pánem zabouchla dveře. To Vojtíška tak polekalo, že se okamžitě vrátil ke stolu v kuchyni. Maminka ale nepřicházela. Po nějaké chvíli Vojtíšek nahlédl do chodby. Maminka tam seděla na zemi a rukama objímala pokrčené nohy s rukama pod bradou. Plakala. „Co se stalo, maminko?“ Chtěl vědět Vojtíšek a pohladil přitom její krásné dlouhé vlasy. Maminka na něj pohlédla uslzenýma očima a snažila se usmát. Přivinula ho k sobě a spíš pro sebe zašeptala: „Na světě nejsou jen hodní lidé. Žijí s námi i lidé neobyčejně zlí, kterým dělá potěšení ubližovat těm, kteří se nemohou bránit“.
„Pan domácí ti chtěl ublížit?“, polekal se Vojtíšek. „Neboj se, já nás nedám a nedovolím nikomu, aby nám ublížil“. Maminka bohužel nevěděla, jak moc se mýlí. Vojtíšek jednou odnášel odpadky a zaslechl přede dveřmi pana domácího, jak povídá sousedce: „Já tady prostě takové lidi nechci, kdo ví, co všechno jsou schopní nám tady provést? Jen ať odsud pěkně táhnou pryč. Toto je slušný dům“.
Vojtíšek věděl, že pan domácí mluvil o něm a o mamince. Nerozuměl tomu, vždyť přece nikomu nic zlého neudělali. Proč se tedy na ně tak zlobí?
Toho večera maminka opět plakala. Pořád Vojtíška objímala a on cítil, že se velmi trápí. Také mu řekla, že kvůli nějakému zlému viru, který poletuje ve vzduchu, nebude moci za tatínkem na návštěvu. Mohou si jen telefonovat. V noci se Vojtíškovi zdál hrozný sen, ve kterém jej pronásledoval zlý démon s obličejem pana domácího.
Následujícího dne odpoledne šli s maminkou na procházku. Vojtíšek pořád přemýšlel a při tom kopal do kamínků. Maminka se zastavila s nějakou paní, který vyšla z pekárny a dala se s ní do řeči. Najednou se Vojtíškovi zdálo, že to pochopil. Nedávno mu přece Honzík ve školce vyprávěl, že od nich odešel tatínek za nějakou paní a on si s ním jen telefonuje. Vojtíšek vzlykl, také si teď bude s tatínkem jen telefonovat. Asi od nás také chce odejít. Ale proč? Nejspíš se na nás zlobí. Jako pan domácí.
Při pomyšlení, že už tatínka možná neuvidí, Vojtíškovi vyhrkly slzy. Uslyšel maminčin křik, který ho probral ze zamyšlení. Zvedl hlavu a zjistil, že přes slzy neviděl, že vešel do silnice. Rozběhl se k mamince. To auto jelo příliš rychle. Vojtíšek se s tatínkem už neshledá.
Na motivy skutečné události, L. S., Věznice Znojmo.
