Zrozen z pekla
Rodina – toto slovo zná každý. Ať se jedná o nevzdělaného Roma nebo i inženýra atomové fyziky. Je to základ našeho šťastného a dobrého života. Jsou ale i tací, kteří vědí, co to rodina je, ale jejich život je stejný jako život osamělého vlka. Víte, co to rodina je, vidíte ve svém okolí, jak rodina funguje, tiše jim ve skrytu duše závidíte, ale nemáte ji. Tehdy si, po tom všem, uvědomíte, jak je rodina důležitá, jak vám pomáhá a vás trápí a nesmírně bolí, že ji nemáte. Nemáte totiž nikoho. Jste sám. A to je můj případ.
Já nikdy ani rodinu neměl a možná i to byli důvod, proč jsem nechtěl mít vážný vztah. A nyní, v mých 54 letech, mi to docela chybí a toužím po tom jako sýkorka po máku v loji. Bál jsem se toho, že budu stejný jako otec. Ten měl asi zálibu v týrání. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, že mi lámal kosti jako párátka. Celé mládí jsem byl samá modřina a krev. Vlastní krev byla vidět častěji než otcem podaný pohár s vodou. Odražené ledviny mi znemožnily školní výlet do hor. Běžné rány na těle jsem ve škole vysvětloval a maskoval slovy "popral jsem se ". Nemohl jsem nic říct. Někdy jsem nemohl ani chodit. Nefungovala mi kolena. Bolela od trestu, kdy jsem hodiny klečel na ostře seřezaném polínku, které se mi zařezávalo do kolen a já cítil svoji krev a to jak je teplá a lepí. Jindy na mém těle zůstaly velké šrámy po ranách od policejního opasku nebo úzké krvavé čáry jako pozůstatek po těžkém výprasku důtkami. Byl jsem mladý, ale už v té době jsem poznal, co to je peklo a smířil se s tím, že další trest přijde za to, že mi po ráně pěstí teče krev nebo za to, že jsem se pořezal, když mě otec prohodil skleněnou výplní dveří. Když mě matka seřezala čerstvě utrženými kopřivami, připadalo mi to jako balzám oproti ráně pěstí, po které se vám obličeje zalije krví. Ale to byla výjimka. Matka mě spíš bránila.
Byla to nesmírná úleva, když jsem odešel a po škole a vyučení se začal zajímat o počítače, u kterých jsem zůstal v podstatě do teď. Nikdy jsem se domů už nevrátil. Nešlo to. A tehdy jsem si uvědomil, že jsem rodinu vlastně nikdy neměl. Byl jsem rád, že tohoto masakru byly ušetřeny moje dvě mladší sestry, i když Táňa si taky užila bolesti. Denisa ani tak ne, ta byla moc malinká. Útěchou mi byly počítače a později literární tvorba. Prakticky píši knihy dodnes, ale jak je to smutné, to vysvětlit nelze.
Mám možná strach, ale nějaký ten vztah mi dnes chybí. Ale život jde dál a já věřím, že je možné najít svůj protějšek, kterému nebude vadit moje práce, budeme se mít rádi a společně ležet, dívat se na hvězdy a dávat jim jména. A možná se mi podaří, na sklonku života, poznat, co to vlastně ta rodina je a užít si té lásky, milovanosti a pohody. Bude to jen málo z toho, co mi uteklo, ale budu to vědět.
Nikdy nic nevzdávat. A nekončit s životem když vás zavřou. Dnes mám ve vězení víc času přemýšlet, ale moc mi to nejde. Ptáte se proč? Protože jsem vlk samotář. A když je člověk sám, bolí to a jde to hůře. Ale ani tak nikdy, opravdu nikdy, nic nevzdávejte.
Viliam Ondrejka, Věznice Rapotice
