Po únavném desetihodinovém letu vystupuji z letadla na letišti Joma Kenyatta v Nairobi. Do tváře mě uhodí obrovské vedro a vlhko. Je tma. Po nekonečném čekání na krosnu a víza vystupuji na rozpálený beton před letištní budovu. Vybírám si jeden z čekajících taxíků. Po hodině jízdy jsme v hotelu. Hotel je průměrný, se všude přítomnými mřížemi. Každé schodiště, každé patro, každé okno má mříže. Někdy mám pocit, že jsem ve věznici. Nicméně únava z letu, kterou jsem pravidelně posiloval malými lahvičkami s whiskou, mě rychle uvedla do snových stavů.
Číst dál: Literární soutěž 2026: Safari Game, Jaroslav Forejtek
Venku byl krásný slunečný den. Seděl jsem na zadním sedadle v autobuse číslo 30 a skrze okno jsem pozoroval lidi brouzdající ulicí, jiné zase sedící na lavičkách, děti odhánějící nenasytné a drzé holuby, kteří ze země sezobávali vše, co by jim naplnilo jejich malý hladový žaludek. Při tom bezduchém pozorování okolního světa jsem si náhle uvědomil, že jsem zahlédl jen málo lidiček s úsměvem na tváři. Chůze většiny z nich mi spíše připomínala chůzi oživlých mrtvol, s hlavou plnou starostí, myšlenek na to, co prožili v práci, jak se pohádali se svým ,,milovaným“ protějškem, co nakoupí k jídlu v přeplněném supermarketu a zda budou mít prachy na zaplacení nájmu.
