Často jsem v posledním roce a půl přemýšlel nad vlastním životem. Aby taky ne. Mám na to zde, myslím, dostatek volného času. Slovo volného je zde opravdu poměrně dost zavádějící. Volný vlastně nejsem ani trochu. Jsem totiž ve vězení. Volný čas tu ovšem opravdu máme. Možná je ho dokonce až moc. Ne. Je ho až příliš.
Jak se vlastně člověk ocitne ve vězení? Nejsem ani vrah ani násilník. Tyto vlastnosti se mi vlastně velmi příčí. Přesto nyní musím sdílet prostor s vrahy i násilníky. Přes všechna tato tvrzení jsem se ovšem určitého násilí také dopustil. Jsem odsouzený podvodník. § 209 = v TR podvod. V překladu trestního zákona to zní asi takto: „Tedy sebe obohatil tam, kde jiného uvedl v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu…“
Jak se z člověka vlastně stane podvodník? Byl k tomuto už předurčen? Nemyslím. Možné to ovšem skutečně je. Je to otázka, která mě neskutečně pálí. Nepovažuji se za úplně hloupého člověka, ale přesto jsem přesvědčen, že po této zemi chodí spousta mnohem bystřejších lidí, než jsem právě já. Nejsem tak zcela nevzdělaný, ale i tak mi pravopis činí lehké potíže. Vraťme se ovšem malinko zpět.
Byl jsem skutečně předurčen k tomu stát se podvodníkem? Například vezmeme-li takového vraha, tak zde samozřejmě může, ale také nemusí být nějaká psychická porucha, která jej přiměla spáchat tento zvlášť závažný zločin.
Čtenář této mé úvahy by mohl určitě namítnout, že spousta vražd byla spáchána nikoliv vinou psychické poruchy, nýbrž například v jakémsi afektu nebo případně pro jiný specifický důvod. Peníze? Jistě. Přece jen i já tedy mohu mít s takovým vrahem něco společného. Já jsem určitě podváděl za účelem zisku. Tedy pro peníze.
Jak se k tomuto ovšem člověk odhodlá? Kdy vlastně nastane moment, že člověk sejde z té správné cesty? A co je vlastně správné a co je špatné? Je správné jednat pouze v zájmu vlastním a v zájmu svých dětí a nejbližší rodiny? Nebo by měl každý člověk spíše jednat v zájmu celé společnosti? Byl třeba Jan Palach předurčen k tomu, že se upálí pro lepší zítřky celé společnosti? Byl to hrdina. To určitě ano. Bylo to ale správné? Co je normální a správné?
Nejsem psycholog ani psychiatr, takže se pokusím zamyslet se zde nad definicí slova normální. Slovo normální pro mě znamená něco jako běžné. Tedy chování běžného jedince. Chování a jednání, které se neliší od standardu. V tomto ohledu nemohu spatřovat ať už jakýkoliv hrdinný skutek shora uvedeného mladého muže jako normální a v žádném případě jako standardní. Přesto byl tento skutek mnohými považován za správný. Proč?
Pravděpodobně chtěl tímto extrémním způsobem něco sdělit tehdejší společnosti, ve které byl nucen žít. Extrémním, neboť sám sebe připravil o život. Položit vlastní život za společnost je tedy považováno za čin hodný uznání. Změnil se svět k lepšímu?
Český postkomunistický konzumní styl života je pro mě něco fascinujícího. Topíme se ve všem, co je značkové, od pití až po oblečení. Ženy na sebe plácají neuvěřitelná kvanta krémů propagovaných den co den v televizi a věří, že je promění v modelky z reklam. Pěkná auta, co nejlepší značkové oblečení, abyste byli jako ostatní. Být úspěšný je přece „normální“ standard.
Je „normálním“ zvykem všem vykládat, že je vše naprosto v pořádku a vše jde dobře, i když jste jenom ubohý a den co den vykořisťovaný zaměstnanec, neschopný vidět pravou tvář svého života. Je i k tomuto daný člověk předurčen? Nebo je to válka každého z nás? Jaký podíl má na našem rozhodování celá společnost, ve které jsme nuceni žit? Vždyť mechanismy pohánějící „normální“ svět, ve kterém žijeme odděleně a nic nás nespojuje, jsou dnes skutečný standard.
Jsem za svoji vlastní osobu přesvědčený, že celá naše společnost je hluchá a slepá k problémům druhých. Celá naše současná společnost si odsouzené vězně ve své podstatě vychovává sama. Vždyť většina odsouzených se do svého „domů za branou“ velmi často vrací. Snad mi čtenář promine, že je pro mě snazší napsat tuto moji úvahu, než se pro dobro naší společnosti upálit. Nechci tímto nikterak shazovat a už vůbec ne zesměšňovat mladého člověka, který s vidinou budoucího dobra pro nás všechny obětoval to nejcennější. Vlastní život.
Já se nestal hrdinou, ale podvodníkem. Odpustíte?
„Seďa, co sedí“, Věznice Znojmo