Když byla Anička ještě malá holčička, hrozně se bála tmy. Myslela si, že pod postelí jsou schovaní bubáci a strašidla, kteří ji z domova chtějí odnést daleko pryč. A protože má doma milující maminku, tatínka i brášku, tak se ji rozhodně nikam nechce. Její tatínek měl pro strach pochopení, vždyť i on sám byl kdysi malý ustrašený kluk, jen se nikomu nechtěl přiznat, a zvlášť ne teď, když je z něj už velký táta. Možná i proto pořídil do pokoje Aničky modrou noční lampičku, která všechny ty bubáky a strašidla vyhnala z pokoje pryč. Anička se nejen přestala bát, ale naopak, když usnula, zdály se ji krásné sny plné barev, zvířátek a samozřejmě sladkostí rostoucích všude kolem ní.
Anně jako každé ráno zazvonil budík na mobilu, stejně jako včera, minulý týden i měsíc. Zvoní a zvonit bude i zítra, kdy půjde tento školní rok naštěstí naposledy do školy. Anně už nejsou čtyři, ale je to dospívající slečna s velkou zodpovědností pomáhat mámě, jak jen to jde, protože táta byl před lety zadržen a odveden do vězení, kde ještě nějaký čas bude.
Celá otrávená z dalšího dne zkontroluje všechny své aplikace a e-maily na mobilu a pomalu ale jistě zavítá do koupelny, kde už několik let bojuje se svým „ksichtem“, jak jej sama nazývá. Úřadující puberta a souboje hormonů Anně na boji rozhodně nepřidají a na náladě tu a tam také ne. Také už není žádná Anička, ale Anna. „A neříkej mi tak už,“ upozorní v horších dnech tátu. S myšlenkami na to, že má tátu ve vězení, mámu Katku v práci a bratra Marka už dávno pryč z domu, se probírá oblečením a dlouho váhá nad tím, co by jí dnes mohlo slušet. Už dávno nemá kupičky oblečení nachystané od mámy, protože už o to nestojí. A právě mámě, jako každé ráno, odesílá SMS, že je samozřejmě dávno vzhůru a „chystá se do tý blbý školy“. Ještě, že alespoň její oblíbená hudební aplikace Spotify ví, co má ráda, a do uší jí tak hraje její oblíbená hudba při cestě do školy.
Před budovou školy se snaží být co nejvíce nenápadná, protože její spolužačky ji dávno odsunuly na jinou kolej. Ty, které ji nemají rády, jí to dávají každý den víc a víc najevo, a ty, které ji rády mají, se těchto holek také bojí. Její vůbec nejoblíbenější kamarádka ji bohužel loni opustila, protože se loni odstěhovala do jiného města a tím pádem i školy. Zůstala tak v tomto boji sama. Jediné, co jí trápí, je snad to, že neví, proč se stala terčem posměchu tří dívek ze třídy. Kdy a proč se to najednou změnilo? Co udělala tak špatného? Že se dobře učí a nosí samé jedničky, nebo snad že ji škola baví a nemá potřebu řešit dokola jen módu, pomlouvat jiné?
Kde a kdy nastal ten problém? A chce se vůbec s nimi bavit? A co teprve, kdyby věděly, kde má tátu, to by teprve bylo, protože by to byla pro dívky nová palná zbraň. Vadí jim vše, to, jak vypadá, jak se chová, co nosí na sobě, jak se tváří, prostě vše, ale proč? I kdyby vypadala jako obrázek panenky Marie, i kdyby nosila nejlepší oblečení i boty, měla ten nejlepší telefon a sluchátka, i kdyby se chovala tak, jak by chtěly ony, tak by to určitě nepomohlo. A ani rady táty ignorovat je, nedávat najevo, že je to pro ni problém, tvářit se jakoby nic, a hlavně si z toho nic nedělat, opravdu nepomáhaly. Co tak on o tom může vědět, je zavřený támhle někde a neví o tom nic, zlobila se, když měla svůj horší den.
Anna neví o tom, že její táta prožíval v dětství podobná trápení a už vůbec neví, že ani ve vězení to pro něj není lehké. Hlavně ale vůbec netuší, jak moc ho to trápí a jak moc by jí chtěl pomoci. Ví, že to pokazil a všem, ale čas nevrátí. Dnes by udělal spousty věcí jinak, ale nejde to. Může se jen poučit, nic víc. Může po telefonu poradit, může dodat sílu, odvahu, pochopení a podporu, ale nic víc udělat nemůže. Anna byla pro tyto dívky den co den „blbá kráva, hloupá nána“ a další odpornější nadávky. A čím více je ignoruje, tím více holky útočí, což její táta neví, protože se o tom Anna po jeho radách nechce zmiňovat.
Naštěstí brzy zazvoní a další hnusný školní den je za ní. Další pěkné známky Annu ještě pořád těší, ví, že dobré známky jí umožní to někam dotáhnout. Má sen se stát psycholožkou, která bude pomáhat dětem. Možná právě takovým, kterým někdo ubližuje a možná ani netuší, jak moc. Možná i proto, že by sama potřebovala pomoc, ale stydí se o ní říct, myslí si, že nemá komu. Ví, že to musí zvládnout bez kamarádek sama, ale netuší, že je to chyba. Že až sama bude psycholožkou, bude ráda, když za ní přijde každý z jejích pacientů včas.
Aspoň se těší domů, protože na Spotify hlásí nový song její oblíbený Viktor Sheen a na Netflixu se oznámil nový seriál z její oblíbené Paříže, kam jí táta slíbil, že ji jednou vezme. I v jejích čtrnácti letech stále hraje hru Roblox, možná proto, že se může schovat za postavu se jménem a barvami, jaké se jí líbí, pohybuje se barevným světem a dělá s postavou to, co zrovna sama chce. Utíká denně do této fikce od všeho toho reálného světa. Hra jí krátí volné chvíle, zabaví její černé myšlenky, a především se baví všemi možnostmi, které v reálném světě nejsou možné.
Podobných anonymních hráčů jsou kolem ní desítky, stovky a ve světě možná statisíce dětí, možná i dospělých schovaných v barevných postavičkách. Ráda také tancuje a alespoň tam je obklopena dívkami, které nejsou denně zlé a mstivé, ale mají svých starostí a aktivit tolik, že na Annu má čas málokterá. Ještě, než dorazí domů, opět se ohlásí své ustrašené mámě, že je samozřejmě doma, že má hotové vše, a že by si ráda dala výjimečně smažené kuře, aby mamka nemusela nic vařit, když je zase v práci až do večera.
Mezitím v nedaleké nemocnici tuto zprávu čte máma Katka a odpovídá, že je to skvělý nápad, přidává ikonu malého kuřete a celá v šoku, jak morbidní to je, doplní smajlíka, který se smíchem rozplakal. Odkládá telefon a chystá se na další obchůzku svých pacientů. Už tuto práci dělá tak dlouho, že se společně s některým inventářem předhání, kdo je tady déle. Mladé holky tuto psychicky i fyzicky náročnou práci dělat nechtějí. Občas svou práci nesnáší, to, když ji někteří rodinní příslušníci nechtějí respektovat, jindy svou práci miluje a většinou je to už prostě jen další den v práci. Naštěstí má fajn kolegyně a zrovna dneska vše klape tak, jak má.
Je to už pět let, co přišla z běžného pracovního dne domů. Otevřela dveře, za dveřmi se neválela hromada bot, všechny byly v botníku. Voněla tam káva a na to, že byli všichni doma, tak byl doma podezřelý klid. Hned po vstupu do obývacího pokoje ji čekalo překvapení v podobě stolu plného dobrot, hezky oblečených dětí, manžela se slaným dortem v ruce, ten totiž milovala na rozdíl od dětí, těm koupil táta každému zákusek. Bylo to milé překvapení k narozeninám. Zavzpomínala na něj, jak se má a co dělá a s tácem léků obešla pacienty. Po návratu ještě rozebrala pana Vomáčku na čtyřce, na osmdesát tři let je to štramák, kterému se zapalují lejtka, smějí se všechny na sesterně.
Mezitím se v jejím bytě Anna, zachumlaná do deky, baví nad novým seriálem z Paříže, města, které chce minimálně jednou vidět. Už je ale unavená, vstávala brzy do školy, sledovala hodiny obrazovky počítače i mobilu, když jí zavolá táta. Prokecají celých dvacet minut, což je maximum, které jim vězeňský systém dovolí. Proberou nový seriál, nový song, ale i novinky ze světa a pochlubí se novými jedničkami ze školy. Nejvíce potěší Annu, že táta machroval, že zná všechna hlavní města v Evropě, kromě severní Makedonie, Bulharska, Rumunska a pěti dalších zemí. Ani výmluvy, že za něj to byl Sovětský svaz a Jugoška, mu nepomohly. Jenže pohled na telefon, kde už není neznámé číslo, ale fotka Viktora Sheena, a vědomí, že táta zavolá zase až za pár dní, možná zítra, ji trápí. Položí telefon vedle sebe a jen tak přivře víčka.
Zvoní telefon, na displeji je „táta“. Nechápe to, ale telefon zvedá a nevěří vlastním uším. „Tati, jak to, že voláš?“ „Na nic se neptej, ať jsi dole do patnácti minut, sluníčko moje a sbal si věci na cca dva dny, ok?“ Anna nechápe, ale hází vše do tašky, mobil, nabíječka, kosmetika atd. Dole běží za tátou, objímají se snad hodiny, ale nic neříká, jen se hloupě směje. „Nasedni do auta a vyrážíme“, ale kam, nechce říct. Bystrá Anna u letiště jen tuší. Potom, co dostane do ruky pas s letenkou od mámy, která na ně čeká, jí vše dochází. „Letíme do Paříže, tak to je hustý“.
Celý let si vypráví příhody z práce, ze školy, z vězení také, ale žádná negativa. Všechna ta debata je veselá, nejvíce se jí táta chlubí, co všechno přečetl, že jeho oblíbenou knihou se stala Hana od spisovatelky Mornštajnové, ale také, jak moc ho překvapilo, že kniha a film jsou opravdu dva velké rozdíly. Miluje film Přelet nad kukaččím hnízdem, a až ve vězení přečetl knihu s názvem Vyhoďte ho z kola ven. Netušil, jak moc ve filmu chybí a jak moc knihy dokážou pohltit, do té doby na knihy neměl čas. Ale teď ví, že si ten čas vždy najde.
Svým čtením ho překvapila i Anna, která miluje sérii knih o psech, kterou píší oni sami. Příběhy psů, kteří se svým pánům ztratili, pak je zase našli. Knihy ji krátily stesk po tátovi, když se cítila sama. Máma také vyprávěla příběhy z nemocnice a některé jsou fakt úsměvné, všechna ta trápení si nechali každý sám pro sebe. Ani jeden z nich nechtěl připomínat svá trápení. Že to ve vězení není jednoduché vyjít se všemi těmi osobnostmi, každou z nich si na něco hrající, urážky, facky ani krádeže by se sem nehodily. A že je Anna denně trápená trojící nemastných neslaných holek, které si na ní léčí své mindráky. Ani to se sem nehodilo. A náročná práce zdravotní sestry, která týden co týden vidí umírat své pacienty, se sem nehodilo už vůbec.
Byl to nekonečně dlouhý let plný smíchu, pochopení a lásky znovu nalezené rodiny. Chyběl jen bratr, ale ten už má svou rodinu a třeba někdy časem se s ní objeví, ale teď to nejde. Když letí kolem Eiffelovy věže, všechny tři hlavy se cpou do malého okénka. Tlačí se tak moc, až se sebou začnou cloumat. „Anni, nespi!“, mává kolem očí máma Anně smaženým kuřetem, ještě chvíli to trvá.
Máma se v obýváku usmívá nad otlačeným obličejem. Po nějaké chvíli a páru kouscích kuřete Anna vypráví svůj sen mámě. Obě se usmívají, ale zároveň mají obě v hlavě, jak dlouho to bude trvat, než se sen promění v realitu. Celý sen je dokáže rozesmát, ale i rozmrzet. Obě ví, že se zítra probudí do dalšího školního a pracovního dne samy, že to bude trvat ještě několik měsíců, než budou zase tři. Obě jdou dnes večer spát s rozpačitými pocity štěstí, protože může být hůř. Co třeba děti vojáků, kteří zahynou ve válce, která často ani není jejich. Co nedávno zesnulý hasič, který zahynul, když zachraňoval hořící dům. Ale také řidič kamionu, který unavený usnul za volantem. Ani ten se ke svým blízkým nevrátí vůbec, to táta Anny přece jen ano. Ale přece jen to nebude zítra ani za měsíc. Celé prázdniny, už páté bude sama. Ale obě usínají s tím, že takové sny se jim líbí, že by takových mohlo být víc a že jednoho dne se sen promění ve skutečnost.
T. K., Věznice Pardubice