Sluneční kotouč se zakutálel za obzor, kde ho v jeho pouti po chvíli vystřídal stříbrný měsíc, doprovázený tisícerem blikajících očí hvězd. Podél dřevěného plotu se prodírala trojice tvorů zahalených tmou. Hlasité funění s dupáním doprovázelo občasné zamlaskání. Otec ježek vzal poprvé své dva syny na noční lov. Jejich bodlinatá tělíčka si razila cestu podrostem, vousaté čumáčky čenichaly v trávě a ostré zoubky chroupaly chutné červíky nalezené pod listy.

  „Tatíí, proč se musíme trmácet až tak daleko? Bolí mě nožičky,“ stěžoval si ježeček. „Protože u zeleninových záhonů budou housenky,“ odvětil trpělivě starý ježek. „Ale proč neprolezeme pod plotem? Ve vedlejší zahrádce je zelenina hned za naším doupětem,“ remcal druhý. Otec se prudce zastavil: „Fufíku, Černoočko, nikdy nesmíte vejít do vedlejší zahrady! Žije tam pes,“ řekl důrazně. „No a co? Popícháme ho, pak ještě rád uteče,“ naparoval se Černoočko. „Ne maličký. Pes od sousedů je obří zlá stvůra s dlouhými zuby, navíc nenávidějící jiná zvířátka. Jistojistě by nám ublížil. Slibte mi, že se sousednímu pozemku vždy vyhnete,“ naléhal starý ježek. „No dobře,“ neochotně přisvědčila ježčata, poslušně tlapkající za svým otcem.

 „Mamíí, já mám hlad,“ šťouchal čumáčkem Fufík svoji matku. „Broučku spinkej, venku ještě svítí slunce. Až přijde večer, naplníš si bříško,“ špitla v polospánku ježčice, stočená do klubíčka.

 Fufík se po chvilce převalování prosmekl vedle svého bratříčka, kudy vyklouzl z doupěte. „Jenom si rychle najdu slimáka k svačince,“ přemítal, když skrze plot uviděl hlávky zelí plné tučných housenek. „Rychle, rychle….ani nikdo nepozná, že jsem byl pryč,“ říkal si, když soukal tělo mezi dvěma prkny. Zrovna chroupal třetí housenku, když jej najednou přikryl stín. Ježeček poplašeně zvedl hlavu a okamžitě vyběhl, co mu síly stačily pryč, ale strachem se mu pletly nožičky, proto zavinul tělo do pichlavé kuličky. Ve vteřině nad ním stálo obrovské zvíře. Bez varování. Začalo zuřivě útočit na tvorečka u svých nohou. Fufík, zděšený silou, s jakou na něj stvůra dorážela, se snažil za každou cenu udržet obranný postoj a nevystrčit ani špičku nosu, jenže pes ho stále kutálel před sebou, narážel do něj a kousal. Malý ježek postupně ztrácel sílu – až se             to stalo.

Útočník obrátil Fufíka na záda. Štěkal, vrčel – najednou bodlináčka zalila ukrutná bolest. Svaly povolily, jeho obrana se zhroutila, protože mu pes ukousl levou přední nožičku. Vítězoslavně zaštěkal. Chtěl znovu udeřit na Fufíka, ale ten se z posledních sil odkulil stranou. Prolezl pod širokou plaňkou, ale nebyl zpět doma. Zubatec ho svými útoky překoulel k další, cizí zahrádce. Pes, šílený vzteky, řičel, že mu jeho kořist uprchla. „Maminko, tatínku, proč jsem vás jen neposlechl? Teď tady umřu,“ řekl Fuf nahlas, než se odplazil pod blízký keř, kde upadl bezvládně do listí.

 „Copak ssse mi to tady ssskrývá?“ uslyšel Fufík za zády. Otočil hlavičku. Spatřil dlouhého hada. „Chceš mě taky sníst?! Jestli máš hlad, posluž si,“ fňukl útrpně ježeček. „Jmenuji se Fufík. Bydlím v zahradě s velkou hrušní. Ale neposlechl jsem rodiče. Zato mi zubatá stvůra odvedle ukousla nožičku. Strašně se bojím, bolí to a vůbec nevím, co mám dělat,“ dodal. „Hmm, SSS tím ti asssi pomoct nemůžu, ale…,“ had se na chvíli odmlčel. Možná přece jen uvažoval, zda by se pichlavec nedal nějakým způsobem sníst, ovšem pak pokračoval: „Pošlu za tebou kocoura, nemáme se sice moc rádi, ale ještě víc nessnáší sssousedovic pssa“, řekl mizející had.

Během chvíle se s tichostí dravce u Fufíka objevil velký černý kocour. Ježeček se snažil stočit do klubíčka, ale bolest z ukousnuté tlapky mu v tom zabránila. „Neboj maličký. Nejsem sice nadšený z toho, že jsi v mém revíru, ale ani ti nechci nijak ublížit. Plazivec mi řekl, co ti sousedův čokl provedl. Dokážeš se dostat támhle?“ kocour pokývl k dřevěnému domku. „Tam je uskladněné seno. Můžeš tam zatím bydlet. Než se uzdravíš, podělím se s tebou o své jídlo, ale pak si už musíš poradit sám,“ mňoukl černý. Ježek srdečně poděkoval. Následně se vydal na nejbolestivější cestu svého života. Padal, odíral si čumáček i zbývající nožky, ale zdatně, krůček po krůčku belhal k seníku.

Uběhlo několik týdnů. Fufík se sice uzdravil, ale také si čím dál víc uvědomoval, že se asi domů už nikdy nevrátí. Celý tento pozemek obklopovala zeď, jen směrem, kde žil zlý pes, byl dřevěný plot, kudy se šlo protáhnout, ale přejít přes celý dvůr bez úhony až domů, jen na třech nožičkách, nepřipadalo v úvahu.

Dokud se tlapka hojila, kocour mu nosil své granule, občas i kousky masa, ale jakmile se uzdravila, kočičí milosrdenství ustalo. Fufík noc co noc chodil do zahrady hledat potravu sám. Byl však pomalý, proto se občas vracel hladový. Tehdy musel vyrážet i za denního světla, nejlépe po dešti, aby nasbíral žížaly nebo slimáky. Dnes v noci venku zuřila bouřka, proto když se ráno vyčasilo, Trojnožka vyrazil na snídani. Vláčel bříško blátem, když vedle něj nečekaně přistály tři straky. „Hele, holky. Ta kulhavá potvora nám užírá naše žížaly,“ křikla první, sezobávajíc červa přímo před Fufíkem. „Jó, padej vocaď, toto je naše jídelna bodlinatče!“ zakrákala další. „Počkej si na podzim, vylez si na strom a nažer se jablek,“ sykla poslední z trojice. „Koukejte, jak pajdá. Pojď sem, kaktusáku. přinesu třešeň, můžeme si s ní zahrát kopanou, anebo třeba na honěnou,“ šklebila se dál. „Popřípadě já dnes vyměním stravu od lidí za ptačí stehýnko,“ přerušil posměšky kočičí hlas doprovázený olíznutím. Opeřenci vystřelili vzhůru, kde jen povětří vracelo další posměšky pronášené za letu. Kocour chvíli váhal, možná chtěl i něco říct, ale nakonec se otočil a beze slova odešel. Fufovi se chtělo plakat. Proč jen jsou na něj všichni tak zlí? Šouravě vyrazil na cestu k doupěti v seníku, když pod keřem zahlédl jakéhosi tvorečka tetelícího se v trávě.

Zpod lískového keře vykukoval otevřený zobáček malého ptáčka. Ten pískal, hladově volal mámu. Asi vypadl při bouřce z hnízda. Fufík ani chvilku neváhal. Popadl do tlamičky žížalu,  svou houpavou chůzí zamířil k ptáčátku, to zhltlo červa a začalo křičet ještě divočeji. Trvalo  dlouho, než ježek pískle nakrmil. „To je nadělení, co s tebou mám dělat? Jakmile tě objeví had nebo kocour, trojnohý ježek tě neuchrání,“ pronesl Fufík, ale to už popadl do tlamky veliký list. Opatrně, aby ho nepopíchal bodlinami, nakulil na holátko zelené sáně. Potom ho odtáhl do svého doupěte a stal se jeho opatrovníkem.

 „Co to ssslyším? SSSvačinka?“ ozvalo se za vysokou kopřivou právě v momentě, kdy se Fuf vracel s kosí kamarádkou ze sběru potravy. Po měsíci ježčí péče odrostlá ptáčice poskakovala vedle ježka. Ten naježil bodliny a otočil se k hadovi: „Ne, pane užovko! Je to má kamarádka. Budu ji bránit!“ pronesl srdnatě. „Škoda Trojnožko.“ zasyčel had. „Já jen že ssse dělíš o ssstravu sss tím zákuskem, namísto toho, abys vykrmoval sssebe.“ Ježek pobídl kosici k pohybu. „Však sssi vzpomeň na má ssslova. Přijde zima, zimní ssspánek. Víš, co ssse ssstane sss hubenými ježky?“ ušklíbl se znovu had, než zmizel.

Dny ubíhaly zběsile jeden za druhým. Stromy začaly shazovat své listí, studený vítr nabíral na síle, často pršelo a potravy v zahradě ubylo. Malý ježek o moc nezesílil. Zato ptáče vyrostlo. Odlétlo sice žít ke svému rodu, ovšem ježka stále navštěvovalo. Fufík bohužel nerozuměl jejímu cvrlikání, ale byl šťastný, že je alespoň někdo, kdo ho má rád.

Čím více se venku kazilo počasí, tím byl Fufík slabší, protože i hmyz se skryl před chladem., proto měl maličký čím dál častěji hlad. Věděl, že když ulehne k zimnímu spánku, už se neprobudí. Byl malý a slabý. A pro takové má příroda krutá pravidla. Rozhodl se proto, že nemá co ztratit, když se pokusí projít psí zahradou zpět domů. Nemá–li dost sil vydržet do jara, třeba si ho nějakým zázrakem pes nevšimne. On uvidí brášku s rodiči, aby se jim mohl omluvit.

Vylezl ze seníku. Těžkou chůzí pajdal zahradou, ledové bláto mu rousalo bříško, prudký vítr jej šlehal unášeným listím. Fufík se otřásal chladem. Možná přece jen přecenil své síly. Už teď si musí odpočinout, ale jen na chvilku. Na moment zavře oči a bude pokračovat. K plotu je to přece kousíček. Pár metrů jen…

V ježčím nebi cvrlikají kosi. Víte to? Zpívají, štěbetají, voní tam čerstvé dřevo, seno, a navíc hned u čumáčku máte spoustu masa i čerstvé vody. Ježčí nebe je teploučké.

Pan Karel žije v malém vesnickém domku společně s jedním líným kocourem. Právě si čte noviny, když na parapet okna usedá několik ptáků. Všichni štěbetají, klovou do skla, dělají šílený rámus. Nikdy nic podobného neviděl. Zvedá se z křesla. Ptáci okamžitě popoletí kus dál do zahrady, kde krouží nad jedním místem, zase se vrací k oknu, načež to celé opakují. Karel, oblékajíce kabát, vyráží z domu. Na místě pod korzujícími opeřenci nachází malého bezvládného ježka. Stále ještě dýchá. Ale ani se nestočí do kuličky. Ptáci nad Karlem za letu křičí. Ten svléká kabát, do kterého balí pichlavého tvorečka. Doma vyrobil velkou dřevěnou ohrádku, naplněnou čerstvými hoblinami z jeho truhlářské dílny, kam přihodil i pár hrstí sena. „Snad přežije,“ pomyslí si. Po okenici stále poskakuje jeden pták, který nahlíží do domu.

 Čas polykal dny, jako hladová straka žížaly. Fufík v lidské péči sílil a rostl. Denně mu jeho lidský zachránce dával maso, moučné červy i jiné laskominy. Skrze okno mohl ze své ohrádky pozorovat strom s krmítkem, kam létala jeho kosí kamarádka.

 Z poraněného drobečka vyrostl statný ježek. Občas k jeho ohrádce zavítal na kus řeči kocour, ale moc přátelský nebyl. Přece jen jeho páníček nyní dělil svou pozornost mezi něj a toho vetřelce. Fuf proto svůj čas využíval k tomu, aby se lépe naučil chodit jen na třech nohách. Správně přenášet váhu, naklánět se, kolíbat poskakovat i kutálet.

Po delší době sněhovou pokrývku definitivně přepraly sluneční paprsky. Zahrada zářila mnoha květy, vzduch voněl a nad záhony bzučely včely. V domě se něco dělo. Člověk sice jako každý den přinesl Fufovi jídlo, ale tentokrát neodešel. Pozoroval, jak ježek jí. Když se jeho chovanec zasytil, v rukavicích ho vytáhl z pelíšku. Nečekaně zamířil ven z domu. „Jsi pořádný chlapík. Určitě si poradíš i bez jedné tlapky. Vidíš tu kupu dřeva, ke které míříme? Pod ní jsem ti vyrobil domeček. Měl by sis najít nějakou ježčí slečnu, kamaráde, i když už asi jednu nápadnici máš, viď?“ pousmál se Karel, nesoucí Fufíka k jeho novému obydlí, kde štěbetala kosice a vesele poskakovala okolo.

Fuf vděčně zvedl oči ke svému zachránci. Ten se dovtípil: “Mně neděkuj. To ta tvoje ptačice s kamarády mě k tobě přivedla. Ať se ti daří trojnožko,“ dodal obr a odešel zpět ke svému obydlí. Ježkovi tlouklo srdíčko, jako datel zobákem do stromu. „Děkuji ti maličká,“ obrátil se ke své opeřené kamarádce. Než mohl pokračovat, dosedly vedle něj opět ty tři otravné straky. „No nazdar. Popichovač je tu furt,“ kvíkla jedna. Hned pokračovala: „Čus beznohej. Hele, neškleb se. Pořád seš šerednej užírač našich červů, ale taky velkej frajer, žes zachránil tady tu malou. Tipí,“ kývla ke kosici. „Vodteď tě bereme jako svého,“ zasmála se straka. Její sestry se k ní obratem přidaly.

„Počkejte, vy jí rozumíte?“ poskočil Fuf vzrušeně. „No jasně, dyť je to pták. Jako my. Sis toho nevšiml? My krkavcovití ale umíme nejen ptačí jazyk, ale i všeobecnou zvířečtinu. Mám ti tlumočit?“ zeptala se. „Hmm, Hmm. Jo. Típi ti je strašně moc vděčná za svou záchranu. Má tě ráda. Našla si manžela, který postavil krásné hnízdo támhle pod lípou,“ překládala kosí pískání straka.

Fufík byl po dlouhé době zase veselý. S ptáky žvatlali ještě velmi dlouho, než mu zase na mysl vyvstaly vzpomínky na vlastní rodinu. Zdráhavě se o tom zmínil opeřencům.

„Jupíííí! Vyhrála jsem. Kocour mi dluží svůj oběd,“ vypískla vítězoslavně straka. „Promiň, ale tomu nerozumím,“ zarazil se Fufík. „Vsadili jsme se tady s tím drzým kuřetem, že i když máš svůj domov zde, budeš se chtít vrátit,“ ozval se zpoza keře vycházející kocour. „Jak vidno, prohrál jsem masovou kapsičku,“ frkl. „Nezlob se, já… Chtěl bych se omluvit a vidět zase rodiče s bráškou. Odpusťte. Vím, že jsou okolo mne jen potíže,“ řekl zahanbeně ježek. „No tak pojď, jdeme na návštěvu k tvé rodině. Ne! Na nic se nevyptávej a pouze udělej, co ti řekneme. Máme plán,“ zarazil ježčí otázky kocour.

Proběhla krátká porada zvířátek, než vyrazili do akce. Kocour vyskočil na plot, mňoukl, mrsknul huňatým ocasem a drze se procházel po dřevěných latích. Za chvilku z útrob domu vyběhl zlý pes. Kočičák plavně seskočil na svoji stranu hrazení, odkud zlomyslně syčel mezerami na dorážející psisko. Mezi tím opodál Fuf prolezl plotem, kde usedl na kousek igelitu, který přinesly straky. Dvě chytily v rozestupu křídel do pařátů cípy improvizovaných saní se kterými letěly nad zemí a táhly Fufíka zahradou. Drncalo to, skákalo, ježek se sotva udržel, ale rychle tím překonali celý pozemek, až mohl vejít do svého rodiště. V tu chvíli přiběhl oklamaný pes. Kousal oplocení, štěkal, zuřil, než se trávou mihnul nepatrný pohyb. Pes zakňučel, ale to už měl v noze zakousnutu velkou užovku. „Tááák, teď jsssem tě otrávil a je sss tebou ámen,“ sykl had, který bleskurychle přelezl k Fufíkovi. Pes za stálého kňučení pelášil dvorem, kde u domu zalezl do své boudy. „Pane užovko, ale ty přeci nejsi jedovatý?!“ podivil se ježek. „Já vím, ale pesss to neví,“ zazubil se plaz. „Zítra ráno buď tady u plotu. Vrátíššš ssse sss námi zassse domů, kamaráde,“ doplnil, zavlnil tělem a zmizel.

Fuf se valil, jak nejrychleji dokázal, k jejich doupěti. Naučil se být vzhůru přes den, proto věděl, že jeho rodina bude nyní doma spát. Radost ze shledání nebrala konce. Maminka plakala, otec s Černoočkem napjatě poslouchali, čím vším si Fufík prošel a obdivovali jeho statečnost. Celou noc jen povídali, smáli se a když přišlo ráno, nechtěli Fufa pustit, aby odešel. Souhlasili až po příslibu, že je přijde zase navštívit., jakmile to bude možné. Když pak viděli čekat u plotu kosí rodinku, tři stračí sestry a černého kocoura s velkým hadem, věděli, že má jejich syn opravdu věrné přátele a je v dobrých rukou.

Fufík, batolící se trávou, pohlédl na kocoura: „Děkuju vám všem!“

„To je samozřejmost. Vítej doma Trojnožko. Mimo jiné, jmenuji se Maxim,“ usmál se kocour a vlastně poprvé prozradil své jméno. „Ještě bychom mu měli najít nějakou ježčí nevěstu,“ prohodil kocour. „Jissstě. Už o jedné vím…,“ odpověděl sykot z květinového záhonu.

Jiří Kratochvíl, VV Pankrác