Svírání žaludku a studený a horký pot, to je přesně to, co cítíme u vstupu do věznice Pankrác. O to je to horší, když vedete na návštěvu malé dítě. Dítě, které má nárok na to, vidět svého tatínka, který je ve výkonu trestu a je jedno za co.
Nikomu nepřeji pocit, když dítě radostně volá již u věznice „táta, táta“ a ostnatou budovu přesně identifikuje, jako spojení toho, že tam někde je milovaný rodič. Mříže, zápach, kontrola lahviček s mlékem a čajem, zda nepašujeme alkohol, se malému klukovi vůbec nelíbí. Bojí se. Drží se nás jako klíště a odmítá se pustit. Procházíme prohlídku spolu s ostatními lidmi, co přišli navštívit své odsouzené. Po dlouhých chodbách, které místy zapáchají jako zkažené maso a popelnice v horku jdeme dál a dál k vysněnému cíli, uvidět tátu.
Maličký začíná pokřikovat, je až neuvěřitelné, že rok a půl staré dítě si identifikuje prostor, kde více než jednou za měsíc na chvíli může obejmout svého tátu. Bojíme se, aby ho poznal. Vězení tatínka za čtyři měsíce pobytu fyzicky velmi změnilo, nejen, že měl těžký zápal plic, ale zhubnul i 20 kilo. Dítě ovšem neomylně svého tatínka poznává. Dost se o něj staral, před nástupem do výkonu trestu a jsou tak trochu jako jeden.
Návštěvy probíhají ve velké tělocvičně, kde jsou vedle sebe stoly vzdáleny tak maximálně metr od dalšího odsouzeného a jeho rodiny. Těch stolů je tak 25, nebo i víc. Uličkami prochází vězeňská služba, která dbá na pořádek, aby se náhodou někdo k svému blízkému moc nepřiblížil.
Tedy když přijdete na návštěvu tři, sedíte v jakémsi půlkruhu naproti odsouzeného. Běda, abyste si sedli více na bok stolu. Když máte s sebou dítě, je prakticky nemožné, abyste si něco podstatného řekli. Stále musíte hlídat mimino, které se radostně vrhá do náruče tatínka a vyzývá ho ke hře. Oba jsou šťastní, že jsou spolu, ale nervy, které máme, aby dítě nekřičelo, nevýskalo, neběhalo, nám všem přináší neklid a chaos a většinou ze strachu, co z toho bude za malér, že dítě řádí, ukončíme návštěvy dříve.
Tedy zpět do staré tělocvičny, která je pro návštěvy dětí zcela nevhodná. Malé, ale i větší dítě není možné udržet u stolu, což je prostě nařízeno. Většinou nám při loučení tečou slzy, slzy bezmoci. Kratší návštěvy dvakrát měsíčně by jistě pomohly odsouzeným, ale hlavně jejich dětem, které na své rodiče nemůžou zapomenout a prostě jim doma chybí.
Držíte dítě v náručí a nemůže ho pustit si s tatínkem pohrát? Prostě to nejde, odsouzený musí sedět čelem k návštěvě a vlastně zájem dítěte o něj tlumit. V mnohých věznicích je to jinak, existují dětské koutky, děti nejsou pod tlakem a vzpomínka na vzdáleného rodiče je i doma potom jiná.
Máme těžkou zkušenost, že i tak malé dítě se ptá, „kde je táta,“ a pláče po něm když ho nevidí. Vybaví si vzpomínku na to, jak muselo sedět vedle cizích lidí, téměř nehnutě a nemohlo se s tátou rozběhnout, či si pohrát v herně. Nevěříme, že to není možné zařídit. Když pominu zápach, špínu, nemožnost si během návštěvy nic pro dítě koupit, třeba v automatu, tak je to středověk.
Myslíme si, že i odsouzený a jeho dítě mají nárok na důstojné setkání v tak krátké době, která jim je ve Vazební věznici Pankrác na návštěvu určena. Je to středověk vztahů a rodina a především děti jsou u odsouzeného jedinou motivací k návratu.
Jak je možné, že dětská a rodičovská práva jsou na posledním místě? Jak je možné, že člověk v trestu nemá nárok na důstojné setkání se svým dítětem? Jak je možné, že nejsou ve věznici v centru Evropy prostory na společná setkávání rodin s dětmi? Jak je možné, že dítě vlastně celou dobu musí sedět na židli u stolu jako by bylo v trestu? K čemu dobrému to do budoucna vede? Rozmrzelost a smutek nás provází, nestihneme si nic říct, hlídáme stále „klid“ dítěte. To je deprese, to není normální. K tomu návštěvy neslouží. Nechat dítě doma? Proč? Má své nároky, emoce, vztahy! Prostředí vychovává, už od malička nás formuje, v čem žijeme, jak to vypadá. Jak se s námi zachází. Celá rodina i odsouzený by měl jistě společně s malým dítětem pěkné krátké zážitky, kdyby prostředí trochu evokovalo dětský pokoj, nebo dětský svět.
Markéta
