Jak začít? Od začátku, samozřejmě. Když jsem ukončil základní školu, připadal jsem si už jako velkej a dospělej chlap. Před sebou jsem měl poslední „dětské“ prázdniny. Už ani nevím, jak jsem je strávil, ale asi obvyklým způsobem. Babička, druhá babička, hokejové soustředění a zbytek prázdnin doma v táboře. V září nástup na střední školu. Prvák proběhl bez problémů. Tedy první pololetí určitě. O pololetních prázdninách jsme s kámošema courali sídlištěm a nudili se. Tehdy ještě padal sníh, a tak jsme se koulovali. Přitom jsme dorazili k základce, kterou jsem před nedávnem opustil.

Nenapadlo mě nic chytřejšího, než házet sníh do oken školy. Pod jednou sněhovou koulí praskla okenní tabule a pak další a další…Strašná prdel. Co se může stát? Co mi kdo může? Leda hovno. Byl jsem už přece velkej chlap a všechno jsem měl pod kontrolou. Domů jsem odcházel s pocitem dobře vykonané práce. Vždyť i na základce jsem zažíval hrozná muka a na pár oknech jsem si jen zchladil žáhu.

Dál jsem o tom nepřemýšlel a nechal to plavat. Až do dne, kdy u mě zastavilo auto Veřejné bezpečnosti, a příslušníci po mě chtěli občanku. Sebevědomé a drzé „próč jakó“ mi bylo k ničemu. Starej polda vypadal, jako když mě chce sežrat. Tak jsem mu tu červenou legitimaci podal. Chvíli do ní koukal a potom se uvelebil v autě. Diktoval moje jméno do vysílačky. Nikdy nezapomenu na to, jak zapraskalo v přístroji a ozvalo „jo, to je von!!!“

Najednou jsem seděl v policejním autě a nechápal, co se děje. Ticho! To strašné ticho! Krve by se ve mně nedořezal. A tak jsem se poprvé v životě dostal na bachárnu. Bylo mi tehdy patnáct let. Velkej chlap. Prdlajz! Jen malej, vyděšenej kluk. Poldové, zmatek, první výslech. Po marných pokusech všechno zatlouct se mi uleví, když kápnu božskou. Podepíšu protokol a chci jít domů.

„Nikam hochu, my tě odvezeme,“ povídá policajt. Tohle jsem úplně slyšet nechtěl, protože mi bylo jasné, že se to dozví mamka a já dostanu nářez. Ale teď už jsem měl občanku a byl jsem „velkej chlap,“ takže … hovno! Byl jsem bit jako žito. Kdyby byl výprask to poslední, co by na tu hromadu střepů čekalo, byl bych šťastný jako blecha. Já blbeček, jsem si vůbec neuvědomil, co jsem provedl. Asi po čtyřech měsících přišlo předvolání k soudu a já se už už viděl ve vězení.

Byl to šok, ale dobře to dopadlo. Když jsem dostal příkaz k úhradě škody a BUBUBU od soudkyně, měl jsem to asi brát vážně a vzít si z toho ponaučení. A vzal. O prázdninách jsem chodil na brigádu, abych mohl mamce splatit dluh za ten soud. V tom mamka byla nekompromisní. Nakonec jsem zjistil, že mi žádné peníze nezbyly. Poslední prázdninový týden jsem jel k babičce a tam to přišlo. Jeden hloupý skok do vody, krční obratel v hajzlu a hokejová kariéra šla do háje. To mě zlomilo.

Co budu dělat? Zbyla mi jenom škola, a to nebyla zrovna růžová vyhlídka. A taky to podle toho vypadalo. Celé druhé pololetí druháku jsem se zúčastňoval vyučování i praxe jen tak, aby ze školy nemohli prudit mamku. Využíval jsem k tomu úraz páteře a kryl se doktorama. To byla asi moje vychcanost. Místo studování začalo poflakování a časté návštěvy hospod. Její atmosféra mi učarovala. Od rána tam byl frmol, sranda a občas i rvačka. Koukal jsem na to jako vyvoraná myš a „učil se.“ Do mého života začali vstupovat noví lidé, kamarádi. Začalo mi chutnat pivo a konečně jsem si připadal dospěle. Všechno bylo super, až do té doby, než mi začaly docházet prachy, které jsem dostal od příbuzných jako soucitné za ten úraz páteře. Ze začátku jsem si poradil a nějaké peníze jsem si vypůjčil od mých nových kamarádů.

Každý špás něco stojí. Svěřil jsem se s tím jednomu ze štamgastů a on jen prohodil, že by o něčem věděl. Zeptal se mě, jestli umím řídit auto. Řekl jsem mu, že je mi teprve sedmnáct a on se jen zasmál. O víkendu mě naučil základy řízení. V sobotu jsem jezdil na letišti a v neděli jsme se vydali jeho starým Embéčkem do města, abych si osahal provoz. Bavilo mě to. Kamarád mi řekl, že za čtrnáct dní pro mě bude mít kšeft, kde se mi řízení bude hodit. Prý si tím vydělám spoustu peněz. Dokonce mi dal zálohu 1.500 korun. Až potom mi došlo, že to není žádný projev dobré vůle, ale že si mě těma prachama pojistil, abych mu z toho kšeftu na poslední chvíli nevycouval.

Bože, jak já byl blbej a naivní. Myslím, že tímhle okamžikem se začalo roztáčet kolo mojí krimikariéry. A fakt to tak bylo. Můj první úkol byl převézt auto od bodu A do bodu B. Snadné prachy. Jen mi nikdo předem neřekl, že to auto je kradené. Ani náhodou jsem do toho nechtěl jít, ale „kámoš“ mi připomněl, že mu dlužím patnáct stovek, a když to auto odvezu, dluh smažem a ještě si k tomu slušně přivydělám. Nevěděl jsem, z čeho bych mu to vrátil, protože v té době byl průměrný plat okolo třech tisíc korun, a tak jsem souhlasil. Moje první spoluúčast na krádeži auta!

Byl jsem nervózní, potil jsem se a šíleně se bál. Všechno ale dobře dopadlo, a já to zvládnul. V hospodě jsem potom dostal v obálce pět tisíc korun. Chápete? Pět tisíc. A vlastně za nic. Projel jsem se autem a jen ho převezl. A jen za to jsem si vydělal šest a půl tácu. To bylo v té době skoro třikrát víc, než si moje mamka vydělala za měsíc!!! Svět byl krásnej. Všechno klapalo jako na drátkách. Nechápal jsem, že mamka pořád nadávala, že je všechno složité. Mně vše připadalo úplně jednoduché. Pod dohledem zkušených kumpánů jsem se učil otevírat auta bez klíčů a zdokonaloval se v řízení.

Na školu jsem úplně zanevřel a ráno jen předstíral, že se do ní chystám. Když se mě mamka na studium ptala, vymyslel jsem si nějakou lež. Známky jsem si psal sám do učňovské knížky. O víkendech jsem chodil s chlapama na melouchy a tak mamce ani nebylo divné, že mám spoustu nových věcí. Byla ráda, že se neflákám, vydělám si peníze, a ona mi nemusela dávat kapesné. Ale tak dlouho se chodí se džbánem… A ono pověstné ucho se opravdu utrhlo. Už jsem nestíhal ze schránky vybírat dopisy, které chodily ze školy a informovaly mamku o mých absencích.

A tak jsem jednoho večera dostal hned mezi dveřma bombu, že jsem si sednul na prdel. Milion otázek od mamky, na které jsem nechtěl odpovídat. Nakonec jsem mamce řekl, že mě tenhle obor na střední prostě nebaví a praxe je mi odporná. Mamka domluvila, že ve škole udělám vyrovnávací zkoušky a soudruh ředitel mě laskavě nechá vyučit v tříletém oboru. Představa soustruhu a frézky mě nijak nefascinovala. Ale kdybych na to nepřistoupil, mamka by měla potíže a to jsem nechtěl. Navíc bych možná skončil v polepšovně a to se mi taky nijak nezamlouvalo.

Vyrovnávačky jsem absolvoval s prstem v nose a s nechutí připustil, že ze mě bude soustružník ve fabrice. Probral jsem to s chlapama v hospodě a jeden z nich mi vykouzlil úsměv na tváři. „Vole, když ti uznají druhák, máš splněnou desetiletou školní docházku a nikdo na tebe nemůže.“ To vám byla úleva. Radost ale netrvala dlouho. Když jsem to fakticky oznámil mamce, vůbec se jí to nelíbilo. Podle ní bych musel nastoupit do práce, protože by mi hrozilo trestní stíhání za příživnictví. Cože? Jaká příživa? Vždyť já si na sebe vydělám. Co s tím budu dělat?

Chlapi v hospodě určitě na něco přijdou. A taky že jo. Nechal jsem se zaměstnat jako přidavač u Okresního podniku služeb. Ze začátku mě to docela bavilo. Když pršelo, od rána se sedělo v putyce a hodiny běžely. Že se nemakalo, to nikoho nezajímalo. Žil jsem od zálohy k záloze, a tím pádem z ruky do huby. Peníze se vždycky rychle rozkutálely a já byl rád, že se zase rozjel náš obchod s auťákama. Zlaťáčky se zase začaly hrnout. Po té bídě byl svět zase krásnej. Jen té legální práci jsem moc nedával. A to byl další džbán a utržené ucho! Teď to ale bylo o mnoho horší, protože přišlo to, před čím mě varovala mamka. Paragraf 203, příživnictví. Sebrali mě znovu na ulici. Dopoledne. Zase spousta otázek.

„Proč nejsi v práci?“

„Marodím.“

„Proč neležíš doma?“

„Jdu na kontrolu.“

Pět minut výmluv, tvrdý úsměv policajta a už jsem seděl u něj v autě. Druhý výslech v bengárně. O moc horší, než ten první. Nakonec se spokojili s tvrzením, že jsem do práce nechodil, protože mě nebavila. Podepsal jsem protokol a pustili mě domů. Pořád mi v uších zněla věta toho starého policajta:

„To ještě není všechno, mladej. Ještě se uvidíme.“

"To určitě," říkal jsem si.

Vypověděl jsem a oni mi to sežrali, pitomci. To jsem se mýlil. Mamka se mě doma ptala, co jsem ten den dělal a já jí horlivě vyprávěl, jak jsem dřel na stavbě. Lhal jsem, až se hory zelenaly. Netušil jsem, že hned po mém výslechu policajti informovali mamku. Po několika fackách od ní jsem se přiznal. Ulevilo se mi a hned druhý den jsem nastoupil do zahradnictví. Bylo vedle kadeřnictví, kde pracovala mamka, a tak mě měla na očích.

Sekal jsem chvíli latinu a nějaký čas nechodil ani do hospody. Dlouho mi to však nevydrželo. Táhlo mě to mezi kumpány. Chtěli mě zase naverbovat k převozu nějakého kradeného auta, ale odmítnul jsem, i když by se prachy určitě hodily. Měl jsem hrůzu z další konfrontace s kriminálkou. Pořád jsem na to myslel, a když mi přišlo předvolání k dalšímu výslechu, krve by se ve mně nedořezal. S malinkou dušičkou jsem vyrazil na stanici VB a čekal, co se bude dít.

Muži zákona mě nechali dokonale uzrát. Po třech hodinách se mě někdo ujal. Překvapivě se ke mně policajt choval slušně, mluvil se mnou bodře a dokonce s úsměvem. Ale úsměv to nebyl chlácholivý, ale škodolibý. To jsem pochopil hned, jak mi podal obálku s červeným pruhem. Málem jsem ji ani neotevřel, jak se mi klepaly ruce. Rozklepaly se ještě víc, když jsem četl obsah té obálky. Sdělení obvinění z trestného činu příživnictví. Myslel jsem, že mě omyjou! Podepsal jsem převzetí a zeptal se toho „milého“ policisty, jestli už můžu jít domů. Řekl mi chladně:

„Koukám, že už toho máš plný brejle. Přijď příští středu v osm a radím ti, abys měl razítko v občance. Teď vypadni.“

Vypadl jsem. A rád. Měl jsem v hlavě guláš. Musel jsem do hospody za chlapama. Byli zkušení a věřil jsem, že mi poradí. Někteří už i seděli v base a měli vědět, co a jak. Ukázal jsem jim „sdělovačku“ a oni se smáli jako pominutý. Já jsem byl na nervy a oni se jen tlemili. Prý, o co mi jde. Razítko jsem měl, protože jsem makal v tom zahradnictví.

„Jo, razítko mám, ale před týdnem mě vyhodili, protože jsem nezatopil piliňákama ve skleníku, a tak pomrzlo hodně drahých kytek.“

Když to ti blbouni slyšeli, dostali záchvat smíchu.

„Dej si pivo a rum a všechno bude v cajku.“

Poradili mi, ať si najdu jakoukoliv práci, hlavně ať mám to podělaný razítko. To prý na mě soud už nebude moct a dostanu maximálně podmínku. Tak jsem si s nima dal pivo a rum a svět byl opravdu zase krásnější. Pak ještě proběhlo pár úředních výkonů ohledně toho stíhání za příživu a nakonec došlo až na soud.

Nebudu teď machrovat. Bál jsem se, že mě zavřou, styděl jsem se před mamkou a ona se styděla za mě. Soud byl poměrně klidný a rychlý. Zopakoval jsem všechno, co jsem vypovídal na policajtech a soud vynesl rozsudek. Podmínka šest měsíců na jeden rok. Uf. Super. Chlapi měli pravdu. Ulevilo se mi. Vyhrál jsem. Výhra? Nevím. Spíš začátek budoucích proher.

Jindřich Hanzal, Věznice Příbram