Jeden nepoctivý a zlý hospodář jménem Staněk měl na tehdejší dobu celkem velké hospodářství. Všichni jeho sousedé se tak dobře jako on neměli. Častokrát si museli jít k lakomému Staňkovi vypůjčit mouku, sádlo, brambory nebo vejce, inu to, co zrovna doma chybělo. Jenže hamižný statkář byl vydřiduch. Všechno, co chudým sousedům půjčil, chtěl dvojnásob vrátit.
Jednoho večera se stalo, že někdo klepe Staňkovi na dveře.
„Uctivá poklona, pane velkostatkáři. Nerad vás ruším při večeři, ale potřeboval bych si od vás půjčit mouku. Vždyť víte, že mám doma tři hladové děti. Z mouky jim upeču chleba, jinak dětem nemám co dát,“ povídá se skloněnou hlavou koželuh Bárta.
„To se na to podívejme, nadělá si fůru harantů a pak jim nemá co nacpat do žaludku,“ odpoví hrubě Staněk a od pusy mu odkapává husí sádlo. Hospodář Staněk se tuze rád nechává přemlouvat a dělá mu dobře, když své nebohé sousedy trápí.
„Doba je zlá, pane hospodáři a moje řemeslo už mi tolik nevynáší,“ smutně dodává Bárta.
„Co mám s tebou dělat, Bárto. A kolik mouky vlastně chceš?“
„Dvě ošatky, pane velkostatkáři,“ vyhrkne Bárta.
„Hned z té mouky upeču chleba, aby zítra děti neměly hlad,“ uctivě dodá vdovec.
Zůstal sám na tři děti. Stále ještě truchlí a je mu smutno po manželce. Zemřela mu nedávno na zápal plic. Přivolal jí i lékaře z města a za poslední peníze jí stejně nedokázal zachránit. Koželuh teď žije sám se svými dětmi v malém domku a dře bídu s nouzí.
„Jste zlatý člověk, sousede,“ povídá Bárta, když mu Staněk přesně přesypává a odměřuje mouku, ani o zrníčko víc.
„Já a zlatý člověk, cha chá, to si strč za klobouk. Chci mouku zpátky do týdne a přineseš čtyři ošatky a jak né, tak si to u mě odpracuješ ve chlívě. Rozumíš, Bárto?! Já nejsem žádnej faráříček z kostela, abych vám strkal oplatky zadarmo do pusy,“ a hrozí mu přitom prstem před očima.
Jelikož nešťastnému Bártovi nic jiného nezbývá, musí souhlasit.
„Zaplať pánbůh, pane Staňku, a dobrou noc,“ loučí se s poklonami koželuh a vychází ze dveří. Doma si ustaraný Bárta sedne ke stolu a přemýšlí, zda zítra na trhu prodá něco ze svého zboží. Potřebuje vydělat pár grošů na splacení půjčené mouky. S hlavou v dlaních doufá, že mu zbude na pár brambor. Zůstal na všechno sám. Kde jsou ty časy, kdy jeho žena jezdila na trh prodávat a on zatím mohl ve své malé dílně vyrábět z kůže.
Druhý den se Bártovi na trhu vůbec nedařilo. Prodal zboží sotva za pět grošů, které mimoděk obratem utratil za brambory a něco málo kukuřice. Tak to šlo celý týden. Až přišel poslední den, kdy byl nucen jít za statkářem s prázdnýma rukama.
„Tak ty pro mě nic nemáš, holoto jedna žebrácká!“ hromuje na ubohého Bártu rozzuřený Staněk. „Co jsem řekl, to taky platí. Budeš si to u mě muset odpracovat,“ dodává už s úsměškem statkář Staněk a rukou ukazuje na chlív. Chudák Bárta věděl, že hamižný statkář nikomu nic neodpustí. A tak se chopí vidlí a jde kydat hnůj od vepřů.
„To jsem to teda vymňoukl,“ přemýšlí bezradně koželuh. „Co teď bude s mýma pacholátkama, statkář ze mě sedře kůži, než si to u něj odpracuju a kdo se mi postará o děti?“
V tom do něj zezadu něco drcne, zas a zas.
„Co tady stojíš jako hromádka neštěstí, chro, chro,“ ozve se mu pod nohama.
„To jsem snad přišel o zdravý rozum,“ uskočí stranou polekaný Bárta. „Co je svět světem, ještě jsem neslyšel prase mluvit,“ dodá vyděšeně.
„Náhodou, já nejsem žádné prase, ale čistokrevný čínský vepř. Všichni mi tu říkají Bořík, chro, chro.“
Bárta se s úžasem rozhlíží po všech koutech chléva a nevěřícně povídá:
„Panenko skákavá, takže vy tu mluvíte všichni?“
„Ano a taky moc dobře víme, že jsi dobrý člověk, chro, chro. A náš pan statkář je bezcitný a lakomý. Slyšeli jsme vše, o čem jste mluvili na dvoře, a rozhodli jsme se, že ti pomůžeme.“ Všichni vepříci pohazují rypáčky na znamení souhlasu.
Stále překvapený koželuh nevěřícně přitakává.
Bořík pokračuje:
„Už dlouhá léta, po mnoho generací, nás tady chovají jako v bavlnce, ale ještě nikdy jsme nebyli venku. Pořád jsme tu zavření a zvenku to tak náramně voní,“ nechá se unést Bořík. „Uchováváme jedno velké tajemství a čekáme na správnou příležitost, která právě přišla,“ dodalo prasátko. „Máme jen jednu podmínku, než ti to tajemství prozradíme, a když budeš souhlasit, už nikdy se ti nepovede špatně. Chro, chro.“
„Rád vaši podmínku přijmu, ale kdepak já, já nic nepotřebuju, stačilo by mi jen, aby moje děti neměly hlad,“ odvětil koželuh Bárta.
Boříkovy sestry Matylda a Klotylda nadzdvihly rypáčky jedno z podlahových prken a Bořík slavnostně vytáhl napohled obyčejnou starou podkovu.
„Kví, kví, chro, chro,“ jásá nadšeně celý chlívek.
„No, pěkná stará podkova, ale propána, co já s podkovou, když ani koně nemám,“ povídá zklamaným hlasem Bárta.
„Nic se neboj koželuhu. Když nám slíbíš, že nás od hospodáře všechny koupíš a pustíš nás na svobodu, tak ti prozradím, jak kouzelná podkova funguje. A ta ti potom splní všechna tvá přání,“ ujišťuje Bořík Bártu.
„Tak teda dobrá, já vám dávám své slovo, že podmínku dodržím a všichni budete volní,“ čestně prohlásí Bárta se zdviženými prsty na znamení přísahy.
Celý chlívek opět radostně zachrochtá. Když tu se nečekaně rozletí dveře do chléva. Dovnitř vrazí hospodář Staněk a povídá:
„Dneska už marš domů, Bárto, jdi se pořádně vyspat. Zítra při rozednění, ať jsi tu jak na koni. Ráno ať se kouří z necek, bude zabíjačka, tak ne abys přišel pozdě,“ povídá výhružně Staněk. Při těch slovech Bártovi přeběhl mráz po zádech a všechna prasátka se schoulila k sobě.
„Tohle už není legrace, tady už jde o život,“ přemýšlel nahlas Bárta, když se doma celý večer snažil vymyslet, jak vepříkům pomoci.
„Dvanáctá hodina odbyla.“ Ponocný právě vyhlašoval půlnoc a koželuh Bárta pokradmu otvíral dveře od chlívku, aby nevzbudil chrnícího Staňka.
„Boříku, to jsem já, Bárta. Musíme rychle něco vymyslet, jinak vás ráno bude o jednoho míň,“ šeptá ustaraně do temného chlívku. Všechna prasátka si jednohlasně oddechla, když spatřila ve chlívku Bártu a ne Staňka s řeznickým nožem.
„Nesmíme ztrácet čas, Bárto,“ říká ustaraně Bořík. „Rychle ti prozradím, jak podkova funguje a ty musíš do rozbřesku přijít na to, jak nás zachránit. Teď dobře poslouchej. Na podkovu třikrát poklepeš kladívkem a se zavřenýma očima řekneš své přání. Tady máš podkovu a teď je náš osud ve tvých rukou.“
„Já už to mám, vím, co na statkáře určitě zabere,“ povídá Bárta a spěchá domů připravit svůj plán.
Ráno při východu sluníčka už Bárta stojí na dvoře velkostatkáře a s radostí volá:
„Pane Staňku, dnes se koná podzimní výstava vepřů a hlavní cena je deset zlatých.“ Mává přitom plakátem, který nechal vyčarovat kouzelnou podkovou. Podkovička zafungovala výborně, protože ráno měl každý hospodář na vratech připevněný plakát s pozvánkou k výstavě.
„Tak to si nenechám ujít,“ říká Staněk. „Z toho by mi mohlo ještě něco kápnout a zabíjačka počká do zítra. Bárto, nažeň vepře na povoz a po zbytek dne máš volno,“ dodává nenasytný Staněk a spěšně zapřahá koně za povoz, aby nezmeškal výstavu.
Bárta svižným krokem spěchá domů, aby si vybral další přání.
„Podkovičko, teď musím dodržet slib, který jsem dal vepříkům. Přeju si krásné šaty, dlouhé vousy, aby mě nikdo nepoznal. K tomu ještě nový povoz se čtyřmi koňmi a plný měšec zlaťáků.“
Děti koželuha Bárty koukaly s otevřenou pusou, jak se jejich tatínek proměnil v bohatého kupce z cizích krajin.
„Nelekejte se děti, do oběda jsem zpátky a všechno vám vysvětlím,“ zvolá už mezi dveřmi Bárta a rychle nasedne na povoz, aby nezmeškal výstavu.
Na návsi už se to hemží všemi chovateli, statkáři a kupci i z okolních vesnic. Odevšad se ozývá chrochtání, kvílení a mlaskání prasat všech možných velikostí, druhů a barev. Jsou tu vzácná plemena masná, tučná až courají břicha o zem, ale taky prasátka čínská. A u nich se zastaví přestrojený Bárta. „Buď zdráv statkáři, koupím všechna vaše prasata, jakou mi dáte cenu za kus?“ říká se zájmem Bárta.
„Vypadáte jako zámožný člověk, tak nabídněte sám, kolik dáte,“ odpoví Staněk.
„Dal bych Vám pět zlatých za kus,“ říká Bárta. „A počítám-li dobře, máte tu dvacet vepřů a to by dělalo sto zlatých,“ dodává a pohazuje si s měšcem plným zlaťáků.
Chamtivý Staněk vidí nečekaný zájem o své vepříky, ale hlavně slyší cinkat zlaté mince a tak lišácky povídá:
„Vzácný pane, což takhle se dohodnout na deseti zlatých za jednoho vepře. Může se přeci stát, že jedno z mých prasat vyhraje hlavní cenu deset zlatých, a to bych pak byl na prodeji škodný. A vím já předem, které z nich vyhraje? No nevím,“ využije příležitosti mazaný Staněk.
„Ať je tedy po vašem, statkáři, koupím všechny,“ řekne Bárta, vědom si slibu, který dal prasátkům. Z bezedného měšce se sypou zlaťáky a vychytralý Staněk si tře dlaně o sebe, jak převezl bohatého kupce. Bártovi ale na ceně nezáleží. Naloží prasátka na svůj povoz, aby je s plnou parádou odvezl daleko za ves směrem k lesu. Když dorazí na místo, které vybral koželuh Bárta, prasátka se nemůžou nabažit té nádhery, kterou jim příroda nabízí. Ještě nikdy nebyly na svobodě, znají jen chlívek.
Bořík povídá:
„Děkujeme ti, Bárto, že jsi dodržel slib a za to si nech kouzelnou podkovu, ať ti slouží k dobru.“
„Ba ne, já to s kouzly moc neumím, raději se vrátím k poctivé práci. Nasypu si do kapsy pár zlaťáků na horší časy, koně a povoz si ponechám, ale podkovu vám vrátím,“ řekne rozhodně poctivý Bárta.
„Víte co, prasátka, vyhrabejte svými rypáčky hlubokou jámu tady u starého dubu a podkovu tu schováme. Až potkáte jiného hodného člověka v nouzi, tak podkovu dáte zase jemu.“
Byl to moudrý a šlechetný nápad a tak všichni souhlasili. Koželuh se s prasátky rozloučil a slíbil, že je bude se svými dětmi navštěvovat.
Od té doby se Bártovi a jeho dětem vedlo dobře. Zato statkář Staněk chudl a chudl, protože už nevydělával na vysokém úroku z půjček nebohým sousedům. Každý, kdo něco potřeboval, šel raději ke koželuhovi Bártovi, který nechtěl nic navíc. Jeho dílna mu teď kupodivu vynášela tolik, že málem nestíhal vyrábět.
Jednoho večera někdo klepe koželuhovi Bártovi na dveře.
„Uctivá poklona, pane Bárto. Nerad vás ruším při večeři, ale potřeboval bych si od Vás půjčit mouku,“ povídá se skloněnou hlavou zchudlý statkář Staněk.
„Tak se u nás posaďte, pane statkáři a najezte se s námi. Vždyť jsem Vám dlužen ještě čtyři ošatky mouky,“ řekl laskavým hlasem Bárta a pozval Staňka ke stolu.
Michal Kerner, Věznice Rýnovice