Ruku na srdce pánové, kdo by nechtěl mít po boku ženu, která při něm bude stát za všech okolností a povětrnostních podmínek? Půjde s ním přes hory a doly i jiné geologické útvary až na kraj světa? Pro ty, co takovou našli, jenom dobře. A pro toho, komu to zní příliš pohádkově, poslechněte, co se přihodilo mně. Jo jasně, jsem teď v base, ale že jsem musel za mříže, je zcela v duchu rčení, že na všem zlém je něco dobrého. Ale popořadě.

Začalo to neslavně. Soudce mi přiklepnul punc podvodníka a k tomu 2 a půl roku „natvrdo“. Holka mně dala vale - kdo by se divil. A já jsem zajel k té šedivé bráně a neměl sílu ani pokoru vejít. Tenkrát ještě ne. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Vzepřel jsem se. Otočil auto a jel pryč. Pořád na jih, než mě zastavilo moře. Nebudu se divit, že si pomyslíte: „Ukradl balík a jede si ho užít.“ Ale nářadí a montérky, které jsem hodil do kufru, není zrovna vybavení na pláž.

Na cestu mě založila ségra, která sama nemá nazbyt. Ví, že nejsem žádný padouch, i když netvrdím, že jsem nevinný nebo že „to posral právník“. Snažil jsem se dostat peníze z dlužníka, který mi nezaplatil za práci a pustil se na tenký led. A právník? Byl schopný až moc, ale najmul si ho ten druhý. Sleduju nedozírnou vlnící se hladinu. O peníze jsem přišel, ale o svobodu chci ještě bojovat… Voda. Proudí řekami, proudí světem, jako životodárná krev. A já? Chci odjakživa ten svět poznat. Pocítit jeho pulz a pocítit intenzivně i ten svůj. Je mi 35. Nejvyšší čas pro to něco udělat, když má člověk jenom vítr v kapse. A vítr je přece to, co potřebujete. To vám řekne každý, kdo někdy plul na plachetnici.

Našel jsem za babku vrak lodi odsouzené do šrotu a začal ho opravovat. V loděnici se našla práce i na přivýdělek, zdálo se, že nic není nemožné. A opravdu. Z nepřeberných možností se mi přihodila zrovna ta, že že loď během svařování po roce práce vyhořela. Zůstal jsem jen v montérkách načichlých kouřem, s ještě větším vrakem, než na začátku a s pocitem, že jsem na dně dřív, než jsem vůbec vyplul. „Ode dna to může jít jenom nahoru,“ povzbuzovali mě místní přátelé, nabídli pomoc, přinesli věci do výbavy. Vyhrnul jsem rukávy a pustil se znovu do práce. Vyneslo mi to novou přezdívku - Sysifos.

K mé velké radosti přiložit ruku k dílu přijelo i pár českých kamarádů, ke kterým se donesly „kouřové signály“. Věděli, proč jsem svůj první domov opustil a že ten druhý v cizině mi shořel. Mezi nimi byla i Blanka. Drobná, skromná, mlčenlivá dívka. Známe se už léta, ale zatím jsme si žili každý svým životem. „Přišla ses podívat na tuplovaného bezdomovce?“ podali jsme si s úsměvem ruce na uvítanou.

Blanku práce na lodi evidentně baví. Líbí se jí, do čeho jsem se pustil a mně se líbí Blanka. Konečně jsme měli čas si při broušení a natírání důkladně popovídat. S překvapením jsem zjistil, že to vyrovnané a na pohled spokojené děvče touží ve skrytu po úniku ze stereotypu, po změně. Chtěla by svůj jediný a neopakovatelný život prožít opravdu jedinečně a neopakovatelně…a především maximálně svobodně.

„Vždyť chce, na čem já už pracuju. Vlastně pracujeme,“ rozezněly se ve mně zvony. Není žhavější jiskry, která by mohla zažehnout lásku, než společná touha po životě s velkým „Ž“. Po volnosti, po dobrodružství, po cestě bok po boku, s milovanou osobou napříč světem a osudem… Tak se stalo, že se na chladnoucím požářišti znovu rozhořel oheň, tentokrát mezi námi dvěma a shodli jsme se na tom, že ještě asi žádná loď nelehla popelem tak šťastně…

Tím spíš jsme jí chtěli opravit co nejlépe. V každém dřívku, které jsem uřízl, a Blanka odnesla do kajuty jako do hnízda, byla obsažena radost ze společného díla a života i touha po poznání dálek za obzorem. Zatím jsme bydleli venku v malém stanu, přidalo se k nám pár koček a opuštěné štěně, nabývali jsme potřebné zkušenosti, poznávali nové přátele, a především sami sebe. Lovili jsme ryby, sušili fíky, obklopeni přírodou, mořem a zvířaty. Žili jsme skromně, ale veškerý čas - to největší bohatství člověka - ve svých rukách.

Šli jsme zpříma za svým snem v očekávání všeho toho neočekávaného, co máme teprve před sebou. Ze štěněte vyrostl velký pes, kočky se pochlubily koťaty. Trvalo ještě pak dva roky, než se jako Fénix z popela vyloupla krásná bílá plachetnice s modrými boky a stěžněm strmícím do nebe. Ušlechtilá a pohlednější, než kdy byla dříve a zároveň pevná a vybavená do nejtvrdších podmínek. Kýl se dotkl hladiny - té brány i do těch nejodlehlejších míst světa. Byli jsme napjatí, dychtiví, zamilovaní, šťastní. Vypluli jsme.

To, co následovalo, by bylo na delší povídání. Plavili jsme se po mořích a oceánech, mezi ostrovy. Procestovali přes 50 zemí. Poznali spoustu úžasných míst a lidí, našli přátele na všech kontinentech. Šli spolu i přes ty „hory a doly“ v Himalájích a jinde, pouště, bažiny, pralesy…Bývali jsme mokří, zmrzlí, k smrti unavení, ale to, o čem jsme snili, naplňovalo se vrchovatě. A nenechte se mýlit, život na malé plachetnici má na hony daleko od označení „pohodlný“. Jste stále napůl pod širým nebem, bydlíte na ploše panelákové koupelny. Ale žádná pračka, sprcha, lednice a podobný luxus.

Když si vezmete vařič, nanosíte do vany jídlo na měsíc, necháte venku telefony a zamknete dveře, dostanete přibližnou představu o přeplavbě oceánu. Pobyt 24/7 v omezeném prostoru neomezeně se pohybujícím, to je pro každý vztah větší zkouška než dlouhodobé odloučení. Abyste se vešli, musíte se mít rádi. Moře dvojice buďto stmelí nebo rozdělí. My tak s Blankou společně plujeme 25 let, téměř srostlí navzájem s lodí. Ale neslyšel jsem nikdy, že by si Blanka na náš nomádský styl stěžovala, že by v těžkých chvílích, kdy šlo možná i trochu o život, chtěla se vším praštit.

A ač by mohla, nevyčítala mi, že je náš život ještě o něco složitější, než by musel, kvůli chybě, kterou jsem kdysi udělal, na kterou se nezapomnělo a působila vrásky. Chovali jsme se vždy spořádaně, jak jsme zvyklí, nezavdali příčinu, aby se zajímaly úřady, ale bylo jasné, že to nepotrvá věčně a moji situaci už se změnit nepodaří. Moje cesta do té pro nás nejdůležitější země - domů do Česka - povede jedině přes vězení. Má Blanka si nezaslouží sdílet se mnou napořád dobrovolné vyhnanství.

Když jsem zůstal pod vyhořelou lodí, bez peněz a s kriminálem na krku, v situaci, kdy ženy muže opouští, Blanka se mnou spojila svůj osud. Nikdy jí za to nepřestanu obdivovat a teď je na mně, abych projevil svůj vděk. Už jsem se smířil s tím, že brát spravedlnost do svých rukou se nevyplácí. Dnes už mám sílu a pokoru. Ženskou s velkým „Ž“. Jo, jsem v base a ona je za branou, ale i na druhé straně zdi mi stále stojí po boku. A moje vězení? Je jenom jedna z epizod na naší plavbě Životem. Mám to potvrzené, že Blanka je pro mě tou nejlepší ženskou na světě, už i proto, že jsme spolu na lodi z vrakoviště dokázali ten svět obeplout.

Josef Šindelek, Věznice Rapotice

Nejlepší ženská na světě – potvrzeno

Ruku na srdce pánové, kdo by nechtěl mít po boku ženu, která při něm bude stát za všech okolností a povětrnostních podmínek? Půjde s ním přes hory a doly i jiné geologické útvary až na kraj světa? Pro ty, co takovou našli, jenom dobře. A pro toho, komu to zní příliš pohádkově, poslechněte, co se přihodilo mě. Jo jasně, jsem teď v base, ale že jsem musel za mříže je zcela v duchu rčení, že na všem zlém je něco dobrého. Ale popořadě.

Začalo to neslavně. Soudce mi přiklepnul punc podvodníka a k tomu 2 a půl roku „natvrdo“. Holka mě dala vale-kdo by se divil. A já jsem zajel k té šedivé bráně a neměl sílu ani pokoru vejít. Tenkrát ještě ne. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Vzepřel jsem se. Otočil auto a jel pryč. Pořád na jih, než mě zastavilo moře. Nebudu se divit, že si pomyslíte: „Ukradl balík a jede si ho užít.“ Ale nářadí a montérky, které jsem hodil do kufru není zrovna vybavení na pláž.

Na cestu mě založila ségra, která sama nemá nazbyt. Ví, že nejsem žádný padouch, i když netvrdím, že jsem nevinný nebo že „to posral právník“. Snažil jsem se dostat peníze z dlužníka, který mě nezaplatil za práci a pustil se na tenký led. A právník? Byl schopný až moc, ale najmul si ho ten druhý. Sleduju nedozírnou vlnící se hladinu. O peníze jsem přišel, ale o svobodu chci ještě bojovat… Voda. Proudí řekami, proudí světem, jako životodárná krev. A já? Chci odjakživa ten svět poznat. Pocítit jeho pulz a pocítit intenzivně i ten svůj. Je mi 35. Nejvyšší čas pro to něco udělat, když má člověk jenom vítr v kapse. A vítr je přece to, co potřebujete. To vám řekne každý, kdo někdy plul na plachetnici.

Našel jsem za babku vrak lodi odsouzenou do šrotu a začal ho opravovat. V loděnici se našla práce i na přivýdělek, zdálo se, že nic není nemožné. A opravdu. Z nepřeberných možností se mi přihodila zrovna ta, že že loď během svařování, po roce práce vyhořela. Zůstal jsem jen v montérkách načichlých kouřem s ještě větším vrakem, než na začátku a s pocitem, že jsem na dně dřív, než jsem vůbec vyplul. „Ode dna to může jít jenom nahoru“. Povzbuzovali mě místní přátelé, nabídli pomoc, přinesli věci do výbavy. Vyhrnul jsem rukávy a pustil se znovu do práce. Vyneslo mi to novou přezdívku-Sysifos.

K mé velké radosti přiložit ruku k dílu přijelo i pár českých kamarádů, ke kterým se donesly „kouřové signály“. Věděli, proč jsem svůj první domov opustil a že ten druhý-v cizině, mi shořel. Mezi nimi byla i Blanka. Drobná, skromná, mlčenlivá dívka. Známe se už léta, ale zatím jsme si žili každý svým životem. „Přišla ses podívat na tuplovaného bezdomovce?“ Podali jsme si s úsměvem ruce na uvítanou.

Blanku práce na lodi evidentně baví. Líbí se jí, do čeho jsem se pustil a mě se líbí Blanka. Konečně jsme měli čas si při broušení a natírání důkladně popovídat. S překvapením jsem zjistil, že to vyrovnané a na pohled spokojené děvče touží ve skrytu po úniku ze stereotypu, po změně. Chtěla by svůj jediný a neopakovatelný život prožít opravdu jedinečně a neopakovatelně…a především maximálně svobodně.

„Vždyť chce, na čem já už pracuju. Vlastně pracujeme.“ Rozezněly se ve mě zvony. Není žhavější jiskry, která by mohla zažehnout lásku, než společná touha po životě s velkým „Ž“. Po volnosti, po dobrodružství, po cestě bok po boku, s milovanou osobou napříč světem a osudem… Tak se stalo, že se na chladnoucím požářišti znovu rozhořel oheň, tentokrát mezi námi dvěma a shodli jsme se na tom, že ještě asi žádná loď nelehla popelem tak šťastně…

Tím spíš jsme jí chtěli opravit co nejlépe. V každém dřívku, které jsem uřízl a Blanka odnesla do kajuty jako do hnízda, byla obsažena radost ze společného díla a života i touha po poznání dálek za obzorem. Zatím jsme bydleli venku v malém stanu, přidalo se k nám pár koček a opuštěné štěně, nabývali jsme potřebné zkušenosti, poznávali nové přátele, a především sami sebe. Lovili jsme ryby, sušili fíky, obklopeni přírodou, mořem a zvířaty. Žili jsme skromně, ale veškerý čas -to největší bohatství člověka- ve svých rukách.

Šli jsme zpříma za svým snem v očekávání všeho toho neočekávaného, co máme teprve před sebou. Ze štěněte vyrostl velký pes, kočky se pochlubily koťaty. Trvalo ještě pak dva roky, než se jako Fénix z popela vyloupla krásná bílá plachetnice s s modrými boky a stěžněm strmícím do nebe. Ušlechtilá a pohlednější, než kdy byla dříve a zároveň pevná a vybavená do nejtvrdších podmínek. Kýl se dotkl hladiny-té brány i do těch nejodlehlejších míst světa. Byli jsme napjatí, dychtiví, zamilovaní, šťastní. Vypluli jsme.

To, co následovalo, by bylo na delší povídání. Plavili jsme se po mořích a oceánech, mezi ostrovy. Procestovali přes 50 zemí. Poznali spoustu úžasných míst a lidí, našli přátele na všech kontinentech. Šli spolu i přes ty „hory a doly“ v Himalájích a jinde, pouště, bažiny, pralesy…Bývali jsme mokří, zmrzlí, k smrti unavení, ale to, o čem jsme snili, naplňovalo se vrchovatě. A nenechte se mýlit, život na malé plachetnici má na hony daleko od označení „pohodlný“. Jste stále napůl pod širým nebem, bydlíte na ploše panelákové koupelny. Ale žádná pračka, sprcha, lednice a podobný luxus.

Když si vezmete vařič, nanosíte do vany jídlo na měsíc, necháte venku telefony a zamknete dveře, dostanete přibližnou představu o přeplavbě oceánu. Pobyt 24/7 v omezeném prostoru neomezeně se pohybujícím, to je pro každý vztah větší zkouška než dlouhodobé odloučení. Abyste se vešli, musíte se mít rádi. Moře dvojice buďto stmelí nebo rozdělí. My tak s Blankou společně plujeme 25 let, téměř srostlí navzájem s lodí. Ale neslyšel jsem nikdy, že by si Blanka na náš nomádský styl stěžovala, že by v těžkých chvílích, kdy šlo možná i trochu o život, chtěla se vším praštit.

A ač by mohla, nevyčítala mi, že je náš život ještě o něco složitější, než by musel, kvůli chybě, kterou jsem kdysi udělal, na kterou se nezapomnělo a působila vrásky. Chovali jsme se vždy spořádaně, jak jsme zvyklí, nezavdali příčinu, aby se zajímaly úřady, ale bylo jasné, že to nepotrvá věčně a moji situaci už se změnit nepodaří. Moje cesta do té pro nás nejdůležitější země-domů do Česka-povede jedině přes vězení. Má Blanka si nezaslouží sdílet se mnou napořád dobrovolné vyhnanství.

Když jsem zůstal pod vyhořelou lodí, bez peněz a s kriminálem na krku, v situaci, kdy ženy muže opouští, Blanka se mnou spojila svůj osud. Nikdy jí za to nepřestanu obdivovat a teď je na mě, abych projevil svůj vděk. Už jsem se smířil s tím, že brát spravedlnost do svých rukou se nevyplácí. Dnes už mám sílu a pokoru. Ženskou s velkým „Ž“. Jo, jsem v base a ona je za branou, ale i na druhé straně zdi mi stále stojí po boku. A moje vězení? Je jenom jedna z epizod na naší plavbě Životem. Mám to potvrzené, že Blanka je pro mě tou nejlepší ženskou na světě, už i proto, že jsme spolu na lodi z vrakoviště dokázali ten svět obeplout.

Josef Šindelek, Věznice Rapotice