Narodila jsem se v malém městě na okraji Olomouce. V mém rodném listě je napsáno Šternberk. Vždycky mi to znělo velmi honosně. Jako město králů. Město velkých věcí. I velkých tajemství.

Sama Samantha

Koneckonců, mé narození opravdu bylo plné tajemství. Jmenuji se Samantha a mé jméno je velmi příznačné, protože už od narození jsem byla sama. Má matka mě hned po mém narození odložila do kojeneckého ústavu. Mohla bych si vymýšlet tisíce scénářů o tom, jak mě má matka milovala, jak nevěděla kudy kam a v podstatě neměla jinou možnost. Mohla bych si představovat lásku, stesk, ztrátu a bolest. Bohužel to vše budou jen mé představy. Zkrátka mě odhodila jako kotě a vše ostatní je pro mě zahaleno otázkami.

Sama Samantha! Nevím, jestli je život spravedlivý nebo ne, ale jedno vím jistě, nachystal mi spousty překážek. Již odmalička mě provázely zdravotní komplikace. Prošla jsem zápalem plic již v raném věku. Problémy s dýcháním. Vždyť vlastně od mého narození můj dech nebyl žádán. Ale přesto mě čekali lidé, kteří pro mě jednou budou dýchat. Z kojeneckého ústavu jsem byla ve třech letech přesunuta do dětského domova v Olomouci. Měla jsem velké zelené oči. Oči, které napovídají, že potkáš, ale nezapomeneš. Vlasy mi neposlušně lítaly okolo mého malého tmavého obličeje.

Cigoška!

Málem bych ve svém příběhu zapomněla na to nejdůležitější. Jsem černá! Můžeme to nazývat Romkou, čajkou, je to v podstatě jedno, prostě nejen pro vás, ale pro celý svět jsem cigoška. Již odpradávna lidé bojovali s nepřízní osudu. Bojovat se dá s různými předsudky. Když vám šilhá pravé oko, lidé vždy budou nervózní, kam koukáte. Ale časem si na to zvyknou. Když přijdete o nohu, lidé budou vždy při prvním setkání odolávat touze dívat se na prázdné místo, které vám zbylo z této tragédie. Ale čase si zvyknou.

Ale když jste cikán, lidé budou vždy při prvním setkání nervózní z toho, kdy jim zmizí peněženka. A nikdy si ji nepřestanou hlídat. Ano, toto je fakt, který nikdy nezmizí. Přesto obě strany víme, která tento předsudek zapříčinila. Je to léty prověřená tradice. A ani jeden z nás ji teď spolu nezměníme.

Okamžité rozhodnutí

Ovšem já zase odbíhám od děje. Rostla jsem jako břečťan. Svobodně, nespoutaně a často i velmi jedovatě. Dětské domovy střídaly pěstounské rodiny a naopak. Nikdy jsem nikde nevydržela příliš dlouho. Z mého pohledu to samozřejmě nikdy nebyla má vina. Jenže historie nehledá viníky, ale vítěze. A tak jsem bojovala, jak se dalo. Můj pohled byl špatný, ale lepší mi nikdo jiný nenabídl. Situace si navíc často žádala okamžité rozhodnutí.

Například v páté třídě mi moje spolužačka Drahuše odcizila zapalovač. Ano, chápete dobře, už tenkrát jsem byla silný kuřák. Ani po napomenutí mi ho nechtěla vrátit, a tak jsem byla nucena jí ho vytrhnout z ruky a zapálila jsem jí s ním vlasy. Což bylo okamžité rozhodnutí. V páté třídě holt ještě nemáte tak široký pojem o tom, jak hoří dlouhé blonďaté vlásky. No, asi to pro nás obě byla velká zkušenost.

Přímá úměra

Takových jsem sbírala čím dál více. Ovšem svobody bylo méně a méně. Dalo by se říci, že to byla taková přímá úměra. Nápravné a diagnostické ústavy byly mými přechodnými domovy na více než jen přechodnou dobu. Ještě teď si jasně vybavuji příjezdy k těm budovám lásky a něhy.

Vyžduchnutí z policejního auta, tváře osob v oknech podobající se jen málo vyvinutým gorilám. K mým oblíbeným patřily samotné příchody na oddělení. Provázel je nádherný vítací rituál zvaný DEKA. Tato rozkošná aktivita probíhá tak, že na vás vaše spolubydlící hodí deku nebo jakoukoli jinou hodící se neprodyšnou látku, a začnou vás mlátit hlava nehlava. Samozřejmě: viník neznámý.

S časem samozřejmě přišlo i povědomí o tom, že co nemáš, si prostě vezmi. A protože jsem toho moc neměla, tak jsem brala hodně. Opět přímá úměra. Každé mé zabavení cizí věci bylo dřív nebo později potrestáno nalezením a zavezením zpět do diagnostického ústavu. Útěk, schovávání po ulicích, krádeže, zadržení a převezení.

Já ani lidé kolem jsme se to nijak nesnažili změnit. Ať už to byli pracovníci ústavu, sociální pracovníci, policie nebo zbytky mé krachující rodiny. Zkrátka si na tento koloběh každý z nás zvykl. Většina policistů si ke mně našla osobní vztah. Oslovovali mě „Samantho“, většinou ve spojení s větou, „tak už tě zase máme, půjdeš s námi“. V podstatě se mnou trávili více času, než kdo jiný. A určitě o mně víc věděli. Hodiny výslechů ze mě udělaly součást jejich kolektivu.

Byla jsem ještě dítě, a tak mě vždy nechali vyspat, okoupat se, najíst se a pobavit je mým vyprávěním. Dokonce myslím, že mě svým způsobem měli rádi. Trochu zvráceným způsobem, ale přesto to láska byla a ta se v mém životě neobjevovala často.

Stará čůza

Ale teď k tomu hlavnímu. To ráno jsem vstala dosti mrzutá z lavičky místního nádraží. Není divu. Čtyři chladné desky tvrdé lavičky a neustálý hluk kolemjdoucích vám příliš kvalitního spánku nedopřejí. Jako každý normální člověk jsem se samozřejmě chtěla po ránu nasnídat. Jen jsem to musela bohužel opět udělat ne úplně normálním způsobem. Už z dálky mě lákala vůně čerstvého pečiva z mého oblíbeného krámku přímo u nádraží. Ovšem já jsem oblíbeným zákazníkem určitě nebyla.

Za pultem stála středně vysoká blondýna v pokročilém věku. Myslím, že její věk už pokročil do chvíle, kdy vás nasere i myší prd. Byla to typická protivná čůza, která vám systematicky ničí život. V podstatě jsme už měly taky jistou formu vztahu. Já jsem vždycky vešla, a ona dělala vše pro to, abych jí nic v tom krámu neukradla.

Když jsem vešla právě onoho rána, cítila jsem čůzin pohled přímo na své kůži. Zarýval se do mě jako jehlice. Cedulka připnutá na jejím tričku mi napovídala, že se jmenuje Petra. Blbý jméno blbý prodavačky. V tom ale přišla má chvíle. Nějaká ženská ji zabavila dlouhým výběrem paštik. S kručením v břiše jsem začala do tašky ládovat lahodné teplé kaiserky. V tom se zacvakly dveře. „Tak a máme tě“.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. Nastražily to na mě. Petra s nenávistným výrazem. Čekám na příjezd PČR. „To mi nemůžeš říct, že máš hlad?“, slyším hlas té staré čůzy. „To nemáš mámu ani tátu?“, říká mi, a já jako bych v tom slyšela kousek něhy a citu.

Když mě odváželo policejní auto, ještě dlouho koukala Petra mým směrem. No a teď zase sedím tady v pasťáku. Uvítací rituál mám za sebou. A dokonce se už chovám o dost lépe, nejsem totiž na světě už úplně sama, tenhle víkend mi totiž přijede Petra už na třetí návštěvu. Prý by mohla být dokonce jednou moje máma. Možná se konečně naučím milovat.

Samantha Kolesárová, Věznice Opava