Byl poslední školní den a sluníčko svými paprsky zvalo všechny děti, aby si šly už už hrát. Bylo jen třeba počkat na poslední školní zazvonění. "Hurá, jupí," ozývá se ze všech tříd, když konečně zvonek naposledy v roce zazvoní. Začínají prázdniny i pro Dorotku a Olivera, o kterých tento příběh bude vyprávět.

Tito dva prvňáčci jsou sourozenci, a dokonce dvojčata. Oliver je jen o pět minut starší, než Dorotka, a tím pádem si o sobě víc myslí. Když není po jeho, začne s tím, že on byl přece na světě dřív a tak musí všechno vědět líp. Jenomže Dorotka je rozumnější a nechává svého bráchu vyvztekat. Často se ukáže, že Dorotčin nápad byl lepší a Oliver splaskne jako bublina.

Ještě ten den si obě děti běžely hrát s ostatními kamarády, chtěly se taky rozloučit, protože někteří odjížděli na prázdniny k babičkám nebo s rodiči k moři. Bylo to veselé a zároveň i smutné loučení, ale začaly prázdniny, čas plný volna a pohody.

Druhý den ráno se Dorotka probudila jako první. „Jů, Olí, vstávej, rychle pojď k oknu, koukej, jaká nádherná duha se udělala nad lesem.“

Jejich domek stál na dohled od kopce, který byl celý zarostlý hustým smrkovým lesem.

„Honem Dori, oblékni se, jdeme prozkoumat, kde ta duha začíná.“ povídá zbrkle Oliver s jednou nohou v kalhotách.

„Ale neblázni, než tam doběhneme, stejně nám ta duha zmizí.“ odpoví rozvážnější Dorotka.

„Jak chceš, když nejdeš, tak půjdu sám a z té duhy ti nepřinesu ani kousek.“

„Tak dobře, počkej na mě, Oli.“ říká se zívnutím Dorotka.

Na louce za jejich domem ležela hustá ranní mlha a oni už spěchali směrem k tmavému lesu. Nad lesem se jako obrovský most klenula barevná duha. Oba jenom žasli nad tou parádou a nemohli se dočkat, až ochutnají všechny barvy. Před dětmi se vznášel hrad, jakoby z cukrové vaty. Málem by na duhu bylo možné dosáhnout, ale přitom byla ještě daleko.

„Tak přidej, musíme být už jen kousek od ní,“ povídá netrpělivý Oliver, když se jako ve tmě ztrácí v hustém lese.

„Počkej přece, Oli, neměli bysme sami chodit do lesa, víš, co nám pořád říká tatínek.“

„Ale táta nás jen straší, já už se strašidel nebojím. Pospěš, už nemůžeme být daleko.“ řekl odvážně Oliver.

Oba se prodírali hustým smrkovým houštím, a když Oliver máchal rukama před sebou, aby rozhrnul spletené větvičky křoví, najednou je z ničeho nic zalilo mnohobarevné světlo. Oliver i Dorotka zůstali stát oněmělí úžasem. To, co před sebou spatřili, ještě nikdo z nich neviděl. Ocitli se ve fantastické duhové říši. Na rozlehlé mýtině byl svět, který doslova zářil všemi známými i neznámými barvami. Každé stéblo trávy tady mělo jinou, jakoby světélkující barvu. Nad Hlavami se jim vznášely obláčky, připomínající cukrovou vatu. Při doteku se změnily v třpytivé vločky. Všude kolem rostly různě barevné houby s modrými, červenými, zelenými a všelijakými klobouky. Byl to podivuhodný ostrov barev uprostřed lesa.

Najednou, bez varování, ze země vyskočil malý nevzhledný panáček. Měl na sobě křiklavě červené sako a na hlavě vysoký modrý cylindr. Hned na děti spustil:

„Copak tady děláte, človíčkové, kdo vám ukázal cestu? A neříkali vám doma, abyste necourali sami po lese?“ řekl a chodil při tom nervózně z místa na místo.

„Tak tedy, když už vás máme u nás v duhovém království, dovolte, abych se představil.“

Dorotka se pevně držela Olivera za ruku a panáček pokračoval.

„Jmenuji se doktor Milión, a i když to nerad říkám, jsem zde proto, abych vám splnil každé vaše přání. Třeba i milión prosím.“

Děti netušily, že je to past, a tak Oliver nadšeně povídá:

„Jé, to je paráda, tak já bych si přál…“.

„Ale počkej přece.“ přerušila Dorotka jako vždy zbrklého bráchu.

„Pane Milión, jmenuji se Dorotka a tohle je můj bráška Oliver. Přišli jsme sem, abychom ochutnali duhu.“

Jen to dořekla, tu se najednou z druhého konce barevné mýtiny dlouhými kroky připotácel obrovský placatý panák a začal trhat kusy duhy. Sotva se držel na svých vysokých nohách, lámal se ze strany na stranu a povídá:

„Tady máte, děti, dejte si kolik je vám libo. Natrhám vám od všech barev do sytosti. Nehodí se, aby naši vzácní hosté měli prázdná bříška.“ říká dětem placatý panák s lišáckým úšklebkem.

Jeho úkolem bylo děti co nejdéle zdržet.

A co se stalo v následující chvíli, když děti bezstarostně hodovaly, bylo doslova kouzelné. Ze samotného vrcholu duhy se v překrásném barevném světle snášela k zemi nádherná duhová víla. Měla třpytivá křídla, ze kterých na děti padal blýskavý zlatý prach.

„Nelekejte se mě děti, jsem duhová víla a jmenuji se Láska. I já bych vám ráda nabídla spoustu neobyčejných přání.“ Dorotka i Oliver stáli jako přikovaní a s úžasem pozorovali krásu duhové víly.

Jako první se odvážila promluvit Dorotka a s ostychem pozdravila.

„Dobrý den krásná vílo, my… my tady jen ochutnáváme duhu, nezlobte se, paní vílo.“ vykoktala se strachem v hlase Dorotka.

„To je v pořádku, ochutnejte všechny barvy, ale taky přemýšlejte o tom, koho z nás si vyberete, aby vám splnil vaše přání.“

„A co vlastně nabízíte vy, paní Lásko, když nám tady pan Milión nabízí třeba milión přání,“ povídá už nebojácně Oliver.

„Já vám splním to, co mnoha dětem chybí. Třeba maminčino pohlazení, nebo pusa a pohádka na dobrou noc od tatínka, vůni lesa a třeba dobrého kamaráda.“

„Ahá, tak to už všechno máme.“ mávnul rukou Oliver. „Já si teda raději vyberu pana Milióna.“

„Dobře, když chceš, nebudu ti bránit, ale víš co toznamená? Že tady v Duhovém království zůstaneš, dokud nevyčerpáš milión přání.“ varovala víla Láska Olivera.

„Ale jeden miliónek přání, to je přeci cobydup.“ Vložil se do řeči doktor Milión.

„Přáníčko sem, přáníčko tam a človíček zas půjde.“ snažil se dál lákat Olivera.

„Nó, vždyť jó, to nic není. Já už těch přáním mám nejmíň sto.“ říká radostně Oliver, který zatím neumí do sta počítat.

„Promiňte, paní Lásko, ale to by znamenalo, že už se nikdy nedostaneme k mamince a tatínkovi.“ vykřikne polekaná Dorotka.

Správně si uvědomila, co je pro ni i Olivera přednější, než všechna ta přání od doktora Milióna. Potom nahlas vyřkla své přání.

„Já bych si moc přála, aby nás oba ráno vzbudila maminka a dala nám pusu na čelo. A tatínek, aby nás zavolal k snídani.“

„Vidím, že jsi moudřejší, než tvůj bráška, Dorotko. A proto…“

Víla Láska už nestačila dokončit svoji větu, když obě děti zaslechly krásný maminčin hlas.

„Tak šup miláčkové, vstávat.“

Políbila oba na čelo. Přesně tak, jak znělo Dorotčino přání.

 

Michal Kerner, Věznice Rýnovice