ZB: Máte za sebou zkušenost porotce ve vězeňské literární soutěži. Myslíte, že o vězení vězních víte něco víc než dřív?"

To si nemyslím, to by byla čirá arogance. Já ve vězení nikdy nebyla ani na  návštěvě a z vězňů znám jen bývalé disidenty. Ale  domnívám se, že smyslem soutěže není seznámit veřejnost s  životem ve vězení, ale  psát, tvořit, protože to  osvobozuje, A já jsem si jistá, že  většina finalistů soutěže to velmi dobře pochopila a to je moc dobře pro ně i pro čtenáře.

ZB: Dostupná míra svobody ve vězení - tak nějak by smysl soutěže mohl znít?

Nechci být za chytrou, vím, že některé situace člověk musí prožít, aby je chápal. Ale pravda je, že koho těší psát, tomu čas rychleji ubíhá, těší se na další  chvíli psaní, něco se o sobě dozví,  naplní si život - a nic k tomu vlastně nepotřebuje. Psaní je velmi úsporná a ekologická disciplína. Navíc třeba začne víc číst, zajímat se o věci, které dříve neznal. A to platí všude a pro každého. Když ten psavec má navíc talent a jeho slova řeknou víc  než nějakou banalitu, když ten autor  míří výš než aby nám sdělil.  že je  v base nevinně nebo naopak že  mu není pomoci , pak je to nádhera. Protože nějak omezení jsme všichni.

ZB: Vyrovnávají se autoři, které jste v soutěži četla, se svou minulostí?

To je otázka spíš na ně, možná se spíš vyrovnávají se svou přítomností a budoucností. Já se na ty texty dívám jako spisovatelka a redaktorka, ne jako  terapeut. Nezajímá  mne, jaký je jejich autor, co udělal a co se mu stalo. Zajímá mne jen síla a účinnost toho textu. Ono se může stát, že nějaká báseň či povídka vzniklá při terapii je moc dobrá literárně. Ale varuju před tím, aby se čtenář v literatuře vrtal jako v  policejním protokolu či diagnostické analýze. Mimochodem, setkala jsem se s lidmi, kteří byli ve vězení kvůli nějaké prkotině, jak se to dnes často děje, a mluvili o tom, jako kdyby byli třeba na škole v přírodě. A i nadále si připadali zcela bez viny. 

Myslím proto,  že ta soutěž  klade otázku i našemu systému: kvůli čemu a na jak dlouho do vězení provinilce odsuzovat, když vězení  často nesplňuje ani ten základní cíl, že se drobný kriminálník snaží base vyhnout? 

ZB: Musí psát vězeň o vězení? Aneb jaká témata u finálových prací převažovala?

Vězeň je autor jako každý jiný a může psát o čem chce. Zpětně nemám dojem že by texty o vězení převažovaly. Překvapilo mne množství pěkných pohádek pro děti - nepochybně pro děti autorů, což je nejen radostná četba, ale také záslužná činnost. A vyskytlo se několik velmi talentovaných básníků či básnířek.

ZB: Chcete tak trochu naznačit, že podpora psaní vězňů může pomoci i skutečným autorům?

Já chci říci s jistotou, že podpora psaní vězňů slouží k jejich autoterapii, že se přitom vynoří nečekané talenty (i když jen velmi zřídka), a že vůbec nezáleží na tom, že někdo vyhraje. Protože vyhrávají v tomto ohledu všichni a neprohrává ani jeden, z těch kdo se zúčastnili.