Kdysi dávno, kdy půda byla samé bláto a ve městech i na vesnicích se lidem nevedlo moc dobře, protože nebyla dobrá úroda, objevovaly se nemoci, které si nevybíraly oběti – padl jak mladý, tak starý – se narodil na jednom statku chlapeček jménem Jeremy.
Byl to hošík vskutku veselý, kučeravé vlásky, pihatý, o vše měl zájem, ale na nic neměl čas. Protože když povyrostl, musel už jako malý těžce pracovat na statku a na poli.
Jednou večer viděl maminku, jak brzy ulehla, to nikdy nedělala. Chodívala spát jako poslední z rodiny, stále měla něco na práci. Druhý den se dozvěděl, že maminka má vysoké horečky. Nechala si Jeremyho zavolat k posteli, kde stonala, pohladila ho po vláskách a řekla mu: „Buď statečný a spravedlivý, nevadí, že jsi malý. I malý muž dokáže udělat velké věci. Miluji tě, a teď už běž.“
Jeremy maminku poslechl, i když moc nerozuměl tomu, co od něj chce a proč jej poslala od sebe pryč, ale přitom vysoký pán s bílou šerpou tam mohl zůstat. Později pochopil, že to byl farář z kostela. Maminka druhého dne zemřela.
Bylo mu 6 let. Tatínek byl od té doby čím dál rozčilenější. A často pil. Vyháněl Jeremyho stále na pole, ale protože byl malý, nikdy nedokázal obdělat tolik, kolik by si tatínek představoval. A tak, místo pochvaly, nejednou dostal výprask. Brečíval potom večer sám v posteli a vzpomínal na slova maminky a přál si být větší, aby mohl tatínkovi udělat radost, a více mu pomoci.
Když se zase jednou vracel se zablácenými botami z pole, tatínek už z dálky nadával. Měl dost vypito. Jeremy se lekl, a místo domů, utíkal do lesa, ani nevěděl kam, a když už nemohl popadnout dech, sedl si na kámen a plakal. Když se trochu uklidnil, všiml si, že sedí nedaleko studánky, i šel se napít, měl velikou žízeň, a voda mu tolik chutnala.
Potom se podíval na špinavé nohy a boty a napadlo ho, že si všechno ve studánce umyje. Vzal jednu botu od bláta a namočil ji do studánky. V tom odněkud uslyšel: „Že se nestydíš, okamžitě tu botu vytáhni z mé vody.“ Jeremy se rozhlíží, nikoho nevidí. Vytáhl botu, a když voda ve studánce opět zprůzračněla, uviděl tam obličej překrásné dlouhovlasé víly.
„Dobrý večer,“ řekl Jeremy. „Dobrý večer, chlapče. Cožpak to se dělá? Mýt si špinavé boty v téhle studánce?“
„Promiňte, prosím, já jsem jen nechtěl, aby tatínek zase nadával.“
Já vím, já vím,“ odpověděla víla. „Víš co? Umyj si jen nohy, ale nestříkej tolik, ať mi nezacucháš vlasy.“
Děkuji,“ řekl Jeremy a opatrně si namočil nohy do studánky. Náhle uviděl zlaté světlo, nohy mu prostoupila horkost. Trvalo to jen chviličku. Omyl si nohy, poděkoval, stmívalo se, a tak běžel domů. Zdálky ještě uslyšel vílu, jak za ním volá: „Od teď budeš vysoký, jak budeš chtít, i malý, jak budeš potřebovat, šťastnou cestu, Jeremy.“ Když přišel domů, proklouzl do své komůrky. Otec už spal.
Nemohl spát, ležel, slova víly mu zněla v uších. Podíval se na své nohy, jednu natáhl, ale copak se to děje? Ona se prodlužuje, dokáže ji natáhnout až ke dveřím a zase zpět. To samé i druhá nožka. A teď obě najednou. Vyskočí z postele, soustředí se na své nohy a najednou je velký tak, že dosáhne na strop.
Vyběhne samou radostí ven do noci. Je vyšší než stromy, může až do oblak, vidí celou vesničku, jakoby byl v oblacích, jak tiše spí, jen tu a tam se ještě někde svítilo. Zase své nohy zmenšil, šel si lehnout, ale do rána nezamhouřil oka, přemýšlel, co má s tímto darem dělat, nemže přeci takhle běhat po světě. Nikdo ho nesmí takhle zahlédnout, nebo ho zavřou do sirotčince pro podivné děti.
Už to mám, říká si v duchu. Musím za vílou ke studánce, jestlipak tam ještě bude? Druhý den běží do lesa, zastaví se a tiše volá: „Vílo, studánková vílo, jsi tady?“ Po chvilce čekání se ozvalo: „Ano, samozřejmě, kde bych měla být? Celá staletí jsem už tady. A abys věděl, nejsem jen studánková víla, jsem pramen, jsem všude po celé zemi.“
„Jak to?“ ptá se Jeremy. „Vysvětlím ti to později. Co tě přivádí?“
„Nevím, co si mám s darem od tebe počít,“ odpověděl Jeremy. „Nechtěl jsi být vždycky velký?, zeptala se ho víla.
„Ano, chtěl, ale přece nemohu takhle chodit po světě, lidé se mě budou bát, chtěl jsem jen rychleji obdělávat pole. Ale teď mohu být veliký, jak chci. Větší než stromy, než….“
„Pst, už dost,“ řekla víla. „Vím, jak velký můžeš být.“
Opravdu?, táže se Jeremy. Mohu být vysoko jako mraky?“
„Ano, vyšší.“ odvětila víla. Ale proč?“, ptá se Jeremy. „To pochopíš později,“ odpověděla mu víla.
„Dám ti tři měchy vody a pamatuj. Kapka z prvního stačí, abys nebyl jako vysoký vidět, dáš-li napít někomu jinému, bude mít stejnou moc jako ty, i stejně dlouhé nohy. Kam dopadne kapka z třetího měchu, tam vyroste velká úroda. Teď jdi za učitelem Šedivousem, a ten ti poví, co s darem uděláš a poví ti, koho si vzít s sebou. Šťastnou cestu, Jeremy.“ řekla víla na rozloučenou.
U Šedivouse se Jeremy dozvěděl, že s pomocí daru bude možné vystavět „Bezpečný svět“ tam nahoře, a protože všechny mraky jsou syny studánky, stačí do nich jen strčit, posunout k sobě a vytvořit opravdu obrovský svět. Mraky budou pevné, může se na nich stavět, sázet, a utvářet svět, jaký bude potřeba. Šedivous Jeremymu poradil i koho vzít s sebou a svou vlastní pomoc s budoucím dílem.
O 15 let později
I vystavěl Jeremy nahoře, kam lidské oko nedohlédne, s lidmi, které si vybral, nádherný svět plný zeleně, úrody, vod a potůčků, cvrlikání ptáčků bylo všudypřítomné. Svítilo tam nádherné slunce. Nikdo tam netrpěl hlady, nikdo tam nebyl zlý, pobíhaly tam spousty dětí, malých i odrostlých.
A kde se tam vzaly? Jeremy je vybral. Všechny trpící, všechny, které rodiče zneužívali, ale vzal i takové, které byly chudé, ale ne svou vlastní vinou, v tom případě vzal celou rodinu, i staříky a babičky, kteří žili v chudobě. Šedivou učil děti všemu, ale hlavně tomu, aby měly pevný charakter. A také tomu, že pomsta není dobrá věc.
Dlouhonožka měl spousty práce, sledoval hlavně to, aby se žádné dítě neminulo se svými rodiči tam na zemi. Žádný z těch párů, které používaly své děti jako otroky, už nikdy neměl potomka a na polích dřely samy. Někteří rodiče na to přišli, i litovali svých činů, jiní na to nepřišli nikdy, jejich pole nakonec zarostla.
Jen Dlouhonožka v noci vždy potají tatínkovi pole obdělal. Nemohl se dívat na to, jak se jeho tatínek lopotí a dívat se na to, jak se za svým synem trápí. Jeho tatínek nechápal, co se to děje za zázrak a stále vzpomínal na svého syna, litoval toho, jak se k němu choval.
I nastal čas, kdy se každé dítě mohlo vrátit ke svým rodičům. Někteří své děti ani nepoznali a láteřili, kde děti tak dlouho byly. Někteří je chtěli i udeřit. Takové děti se otočily a vrátily se do svého světa tam nahoře. Někteří rodiče děti objímali, plakali a prosili o odpuštění. Takové děti zůstaly.
I byli tací rodiče, že stále nadávali a řekli „hybaj na pole“. Byli neponaučeni. Jenže cesta pomsty, jak učil Šedivous, není dobrou cestou, a tak šly děti opět oddaně na pole a pracovaly tak dlouho, dokud se rodiče neupokojili a nepřišli na svou chybu. Protože pomstít se lze i dobrem.
Je pravda, že některé děti se vrátily nahoru ihned, ale většina zůstala dole u rodiny, a jestli někdo použil pravou mstu, o tom nikdo neslyšel, proto milé děti pamatujte, že zlo plodí jen zlo a dobrým přístupem získáš víc než nenávistí a záští.
A. Loskutačka, Věznice Nové Sedlo, objekt Drahonice
