Bylo nebylo na jedné farmě ve stodole zaparkované staré nepojízdné auto. Auto nebylo ale až tak nepotřebné, jak se mohlo zdát. Žila v něm totiž myší rodinka Myšíkových.

Máma Myška, táta Myšík a jejich dvě myší děti, Myšanda a právě narozený Myšáček Míša. Máma Myška pěstovala na střešní zahrádce báječnou zeleninu, která byla vyhlášená u všech zvířátek na celé farmě. Táta Myšík vyráběl z poklic pánvičky na nejlepší sýrové palačinky. Dcera Myšanda hodně četla, nejraději měla knihy o zvířátkách o objevovala nová dobrodružství v okolí autodomečku. No a Myšáček Míša? Ten zatím jen cucal pacičku.

Jednoho dne ráno, ještě než zakokrhal kohout, probudil rodinku Myšíkových hluk. Najednou se všichni v pelíšku nahnuli a za hrozného skřípání kol automobilu, ve kterém bydleli, je naložili na náklaďák. Táta Myšík opatrně vystrkoval čumáček z pelíšku v sedačce, aby zjistil, co se děje. To už ale frčeli naložení na náklaďáku z farmy pryč. Nezbývalo než z okna sledovat, jak mizely stromy, pole, louky a začaly se objevovat domky, větší domy, paneláky, až přijeli do velkého města.

Když zastavili, první, co uviděli, byl velký nápis AUTOVRAKOVIŠTĚ SVĚT.  „A jeje, železná pohroma,“ zježily se chloupky na kožíšku táty Myšíka. „Co s námi bude?“ hudrovala paní Myšíková. „Ničeho se nebojte, rodinko, půjdu obhlédnout, jestli nám nehrozí nějaké bezprostřední nebezpečí a zatím si s mámou dejte pár sýrových palačinek.“

Když se táta Myšík vrátil, měl dobré zprávy. V okolí žádné kočky nebo jiné nebezpečí neobjevil a v ostatních autech je spousta zapomenutého jídla. „Juchů, půjdeme nasbírat nějaké jídlo a zjistíme, co všechno tady je za poklady,“ zaradovala se malá Myšanda. „Tak tak a Míša potřebuje vyvětrat,“ přitakala máma Myška.

Autovrakoviště bylo velké, všude kolem se povalovaly různé autodíly, dveře, motory, pneumatiky a uprostřed všeho stál velký žlutý jeřáb. Myšanda ho nazvala žirafou. Byl tu i velký drtič, který na jeden kous zhltl celé auto a v rohu stál domeček. V domečku žil majitel autovrakoviště se svojí ženou a dcerou Elenou.

Když dorazili zpět, měli nasbíranou pěknou zásobu jídla, ani byste nevěřili, jaké dobroty lidé nechají v autě. Nedojedené hamburgery, hranolky, tyčinky a spousta dobrého pití. Myšandu ale nejvíce zajímalo, co asi dělá Elena. Ještě než se setmělo, šla se Myšanda za Elenou podívat. Elena si zrovna hrála se skákajícím míčkem hopíkem. HOP, HOP, výš a výš, až hopík vyskočil na střechu domečku.

A kutululu rovnou do rýny, kde zůstal. Elena byla smutná. „Ach né, s čím si teď budu hrát?“ A tak šla prosit tatínka, ať míček sundá. Elenin tatínek ale měl zrovna jinou práci, domlouval likvidaci toho dnešního auťáku! „Jeřábem ho zvednu a šupnu ten vrak rovnou do drtiče,“ slyšela Myšanda, jak řekl do telefonu. Rychle hopsala domů vše povědět. Tatínek Myšandy byl překvapený, zamyslel se a coby dup dostal nápad, jak překazí majiteli plán.

Brzy ráno táta Myšík budí Myšandu: „Vstávat, už je den.“ Než vyšlo sluníčko, stáli před jeřábem, co zvedá auta. „Myšando, ty budeš hlídat, kdyby někdo šel, zapískej.“ Táta Myšík vlezl pod jeřáb a hledal hadičku, co by prokousl. Za chvíli Myšanda slyší: „ššš, ššš, ble, ble, ta vodička chutná jako starý plesnivý sýr.“ Fajn bylo, že pod jeřábem se začala dělat loužička. Myšíci se schovali a čekali, co se bude dít.

Majitel, jako každé ráno, přišel k jeřábu, zafuněl a vylezl nahoru do kabiny. Připoutal se a začal startovat. „BRM, BRM, BRM, BRM.“ Ale jeřáb nic, nenastartoval. Myšíci měli radost, zato majitel nadával. „Co se stalo? Musím na zítra zavolat opraváře.“

Myšky posmutněly. „No tak vidíš Myšando, to jsme tomu dali, zítra se jeřáb opraví a my se stejně musíme přestěhovat z našeho autopelíšku, jestli nechceme být na placku, “ klopil smutně ouška táta Myšík. Myšanda ale byla chytrolínka, vzpomněla si na ztracený míček Eleny. „Když mi všichni pomůžete, vrátíme ztracený míček Eleně a to bylo, aby nám v tom nepomohla.“

K domečku pro míček hopík vyrazila celá rodinka Myšíků. Situace nebyla jednoduchá, za míčkem se mohl dostat jen nejmenší z nich, malý Míša. Aby našel cestu zpět, přivázali Míšovi kolem pasu provázek. „Až uvidíš hopíka, chytni ho pacičkami a zapískej, my tě vytáhneme.“

Míša začal pomalu šplhat rýnou nahoru na střechu, když byl na střeše, plazil se listím v rýně, až našel míček. Jak držel míček v pacičkách, vesele pískal: „PÍSK, PÍSK“ a Myšíci táhli a táhli, až Míšu vytáhli z rýny ven i s míčkem hopíkem. „HURÁ, HURÁ,“ dávali pusinky šikovnému Míšovi. Teď najdeme Elenu.

Elena seděla na pneumatikách před domečkem a česala panenku, zpívala si Holku modrookou. Když v tom uslyšela slaboučké: „Dobrý den, slečno.“ Elena se rozhlédla a všimla si mávající myší rodinky. „Dobrý den, omlouvám se, neviděla jsem vás.“

„Podívej, co pro tebe máme,“ ukazuje Myšanda hopík míček. „JÉ, můj míček!“ vykřikla Elena. „Moc děkuji a kde jste se vzali u nás na vrakovišti?“

„Přijeli jsme včera támhle tím autem,“ ukazuje pacičkou táta Myšík. „Nedobrovolně,“ řekla máma Myška.  „A chtěli bychom zpět domů na farmu,“ dodala Myšanda. Celý příběh Eleně povykládali a ona jim slíbila, že pomůže.

Večer bylo u Eleny doma živo. „Cože? Myši u nás? To ony rozbily jeřáb?“ kroutil hlavou táta  Eleny, nakonec se ale uklidnil. Myšky přeci za nic nemohly, nikoho se neprosily, aby je odvezli z farmy pryč a tak táta Eleně slíbil, že druhého dne vše společně napraví.

Ráno táta s Elenou pomohli rodině Myšíků zabalit a vytáhli z auta i sedačku, ve které měly myšky pelíšek. Naložili všechny věci, Myšíkovi se posadili dopředu a vyrazili společně zpět na farmu. Když tam dorazili, všechna zvířátka se radovala z návratu Myšíků. „Máme vám co vypravovat,“ usmívala se paní Myšíková. Pelíšek se umístil zpátky do stodoly a rodina Myšíků byla šťastná, že jsou doma.

Od té doby Elena každé prázdniny jezdí za Myšandou na farmu, pochutnává si na sýrových palačinkách paní Myšíkové, dělá lumpárny s Myšandou, stará se o malého Míšu a báječně si to spolu užívají.

Přemysl Skoták, Věznice Rapotice