Je krásný slunný den, dívám se za jízdy ven z policejního auta na poslední záchvěvy civilního života, jak mi před očima mizí svoboda. Ruce mám v poutech, trošku to tlačí. Policie mě veze do vazební věznice.

Dojíždím k velké budově, všude na oknech jsou mříže. Vystupuji z auta, kolem sebe policisté,  kteří zvoní na zvonek u šedých, pancéřových dveří. Dveře se otevírají. Stále mám na rukou ta pouta. Sedím v koutě, připadám si strašně, jako vrah. Kdybych nekradla, nebyla bych tu.

Jde žena, velitelka. Vede mě do prázdné místnosti, kde je stůl a rohožka. Mám se svléknout donaha, osobní věci pokládat na stůl. Otevřít pusu, zvednout ruce, otočit se zády a udělat tři dřepy. Jak ponižující. Velitelka šacuje a prohledává mé věci a podává mi je zpět, ale bez náušnic, prstýnků a řetízku (ty zabavují).

Co se mnou bude? Kam mě vlastně vedou? Na rukou mám otlačená pouta, bolí to. Slzy mi stále tečou, procházím dveřmi do místnosti s matracemi a igelitovými pytli. Mám si vzít tři matrace, podhlavník a pytel s nějakými věcmi (každý pytel má stejný obsah věcí).

Nemohu to pobrat, nikdo mi nemůže pomoci, co mám dělat? Zachvacuje mě zoufalství. Dostávám první radu: ať si udělám „kouli“. Z igelitového pytle vyndávám jednu ze dvou dek a natahuji ji na zem, pokládám příčně matrace a zavazuji. Konečně hotovo. Beru pytel, kouli a následuji paní velitelku po širokých schodech do patra. Velká dlouhá chodba, působí to vše tak studeně, modře vymalované. Po celé délce jedné strany dveře za dveřmi označeny čísly. Otevírají nedobytné dveře s číslem 56. Vcházím dovnitř, dveře se zavírají a mě se zmocňuje panika, bezmoc, smutek, pláč a obrovská bolest v srdci.

Jsem v cele. Dvě železné postele, dvě železné skříňky připevněné na zdi. Železný stůl se dvěma železnými židlemi, okno s mřížemi, před kterými jsou ještě jedny menší, takzvané piškoty. Nic nevidím, okno je dva metry od podlahy vysoko. Strašně tu smrdí záchod, který je oddělený špinavou plachtou, plechové umyvadlo se studenou vodou. Vytahuji matrace, které dávám na postel, koukám do pytle, ve kterém je povlečení, dva ručníky, hliníková lžíce, prostěradlo, ešus, kelímek, kalhotové pyžamo - dnes už vím, že se mu říká banán - a pantofle.

Na sobě mám vínovou teplákovku, která mi je obrovská. Teď si připadám jak úplný odpad společnosti. Nemám vůbec nic, nevím, co bude. Nikdo se se mnou nebaví a nikdo nic neví. Jen já, studená cela pomalovaná nápisy s různými nářky odsouzených. Jediné, čeho se zmáhám, je pláč, bolest a opuštění v trápení mého svědomí, že jsem z vteřiny na vteřinu opustila děti a dopustila to, že jsem ve vězení.

Ležím celá uplakaná na své posteli, začíná se stmívat, uprostřed těch dveří bez kliky je takzvaný bufet. Slyším cinkání klíčů a nějaký vozík. Otevírají bufety, i ten můj a spoluvězeň mi podává dva ešusy a opět bufet zavřou. Nejde mi jíst, prostě nemohu potlačit tok slz, o chvíli později vracím plné ešusy zpět. Nevím ani kolik je hodin, usínám únavou z pláče a bolesti na srdci.

Nevím, kde jsou děti, moje holčičky. Na úkor jídla a peněz na bydlení jsem začala krást, chyba, strašná chyba. Vůbec jsem si neuvědomila, že se svým jednáním dopouštím toho nejhoršího, co mě odděluje od mých holčiček a co tím vše riskuji. Nevěděla jsem si rady, byla jsem na vše sama.

Otec dětí tolik pil, že tomu úplně propadl, nechodil do práce, a mně přestaly vycházet peníze na živobytí a nájemné. Párkrát mi krádež jídla vyšla, párkrát mě chytli, ale pustili s blokovou pokutou. Pak jednoho dne spadla klec.

Budím se, houká siréna, nahlas a dlouze. Zachvacuje mě panika, myslím si, že hoří. Omyl, siréna ohlašuje čas vstávání. Pláču, slyším opět svazek klíčů, kroky kráčející po chodbě a najednou se rozsvítí obří zářivka, nesnáším to ostré světlo. Co dělat, svlékám si pyžamo a strojím se do tepláků. Nemám nic na umytí, pastu, kartáček, prostě nic.

Sedím tu u stolu a pláču a je tu snídaně. Do bufetu mi podávají ešus s kakaem z vody a tři koblihy. Už mám trošku hlad, tak vypiju kakao a sním koblihu. Nějak to do mě stále nejde, nejde o mě, pořád nevím, co se děje venku, kde jsou děti. Co jsem to dopustila? Svítá, koukám z okna do mříží, do ticha. Stále nevím ani kolik je hodin.

 Asi po hodině opět slyším ty klíče a otevírání dveří katrů. Dojde i na moje. Konečně lidská duše, která se mnou komunikuje. Probíhá raport. Pan vychovatel v civilu, v rukách má desky a povídá, co se bude dít, co mohu a poskytl mi i návštěvu psychologa. Vychovatel přinesl i mýdlo, pastu, kartáček na zuby a hřeben. Sláva, ale jak se mám ozvat domů? Jak se dozvím, co se děje doma? Katr se zavřel a zas samota, beznaděj a pocity viny. Slyším bouchnout mříže a blíží se podpatky. Modlím se, ať je to k mým dveřím. Paní psycholožka. Ptá se, jak to zvládám, přinesla mi časopisy, pastelky a papíry. Pomůže mi, hurá. Zavolá mé matce a uvědomí ji o situaci a dá mi vědět.

Potřebuji se nadechnout, když vylezu na židli pod oknem, uvidím nevím co, ale nadechnu se. Jdu to zkusit. Vidím nějaké hřiště, buňku se železným schodištěm a další okna s mřížemi. Nějaký mužský hlas mě vidí, odsouzený vidí světlo v mé cele a mou hlavu. Ptá se, kdo jsem a jak dlouho jsem tu. S pláčem odpovídám svou přezdívku Sony a říkám, že jsem z Pardubic. Ptá se, zda něco nepotřebuji. Ano, napsat domů, protože jsem kuřák.

Pošle mi cigáro a radí mi, jak si z časopisu udělat stahovačku a že osloví dalšího nade mnou, a ten mi to pošle. Stahovačku si udělám z dvou listů z časopisu, které ruluji do šípu, slepím mýdlem, na konci ohnu do háčku. Když pak shora z cely nade mnou sjede na nitce to, co potřebuji, přes mříže si to za tu nitku stahovačkou stáhnu do okna. Už něco vidím, obal od tabáku, lezu na židli a pokouším se to přitáhnout, daří se. Místní komunikace funguje, v životě by mě to nenapadlo. V obalu tabák a cigaretové papírky, sirky. Shora se ozve, ať počkám, že pošle ještě obálku a známku. Jsem v šoku, slzy ustávají.

Sedám ke stolu, snažím se sepsat, co se stalo a proč jsem vlastně tady, za těmi ponurými zdmi bez života. Muž v uniformě a žena v uniformě mě vyzývají, ať jdu ven. Otřu slzy a vystupuji z cely, otočena ke zdi s rukama nad sebou a nohama od sebe.

Paní velitelka mě prohledává a jdeme na zdravotní. Tam se podrobuji testům na drogy a výslechu o svém zdravotním stavu. Jdu do další místnosti, kde je osoba za psacím stolem, žena. Stále mě doprovází paní velitelka jako můj osobní strážce. Jsem unavená a psychicky vyřízená. Žena se mě ptá na rodiče, děti, bydlení a studia. Nakonec si mě třikrát vyfotí a sdělí mi kód vězně, který si mám zapamatovat. Jsem tu maximálně kód, číslo a písmena. Ten pocit pokání, lítosti a studu je neuvěřitelný.

Hotovo, za doprovodu velitelky mě vedou tou studenou chodbou plnou dveří a dalších odsouzených do mé cely. Zanedlouho nato přijde paní psycholožka a sděluje mi, že děti jsou u maminky. Spadl mi kámen ze srdce, že o všem ví a jestli něco nepotřebuji. Paní psycholožka mi vysvětluje princip poslání potřebných věcí. Což jsou psací potřeby v „kilovkách“, zásilkách do jednoho kila a jedenkrát za šest měsíců pětikilogramový balík s tabákovými výrobky, hygienou a potravinami. Jsem vděčná za vytrhnutí z pocitu nekonečné bezmoci a nevědomosti. Také mi sděluje, že mě přesunou mezi ostatní děvčata, kde nebudu sama.

Usedám opět ke stolu a píšu do prvního dopisu seznam věcí, které potřebuji v rámci možností k přežití za těmito zdmi. Nejvíce mě potěšila zpráva, že holčičky neskončily někde v domově, ale jsou doma a je o ně postaráno. Děkuji ti, maminko. Nenávidím se za to, že jsem svým jednáním oddělila sebe jako matku od svých dětí. To je ten nejhorší pocit na světě. Musím se uklidnit, nebo se z toho zblázním a utrápím.

Je čas oběda, slyším vozík, který rozváží jídlo. V červeném trojboxu dostávám polévku a brambor se sekanou. Musím se najíst, dělá se mi blbě při pohledu na to jídlo, stahuje se mi žaludek, ale musím. Stěží polykám lžíci za lžící, ale jde to.

Samozřejmě to nedojídám, zachvacuje mě opět pláč a smutek. Odevzdávám boxík a zas čas ničeho, ticha, prázdnoty se vzpomínkami na svobodu se svými holčičkami. Tolik to bolí na srdci, až se mi to uvnitř svírá. Dá mi Bůh odpuštění? Odpustí mi má rodina? Odpustí mi děti? A dokážu vůbec odpustit sama sobě?

Dostávám se na celu mezi ostatní děvčata. Je to cela větší, s teplou vodou, zakrytým WC, dvěma okny a se čtyřmi děvčaty včetně mě. Pocity úzkosti a smutku stále jsou, ale už nejsem sama. Chtěla jsem svůj život ukončit, ale nakonec jsem ráda, že jsem. Dostala jsem osmnáct měsíců trest. Rodina mi odpustila, podpořila mě, vídala jsem děti v rámci návštěv jednou za měsíc, což mě činilo šťastnou.

Po deseti měsících mě propustili za mé polepšení na podmíněně. Nejsem ve videohře, kde mám více pokusů na život. V životě máme jen jediný pokus na to žít, vážit si toho, co máme. Být matkou, ženou. Poučit se z chyb. Chybovat je lidské, odpouštět je božské.

Jana Kaiserová, Věznice Světlá nad Sázavou.