Stařec sedí ve svém křesle a sleduje praskající oheň v krbu. Ta hra různých barev plamene patří mezi nejkrásnější hříčky přírody. Už několik hodin se na to stařec jen dívá. Stejně starý anglický kocour zcela nehnutě leží na parketách a občas pozvedne špičku ocasu. Ten stařec jsem byl já, Hrabě Leo.

Jestli existují lidé, kterým se štěstí lepilo na paty, já mezi ně určitě patřil. Otec s matkou, hrabě a hraběnka z Liponu, mi zanechali obrovské bohatství, k němuž došli celoživotní prací, byli vlastníky několika dřevařských společností. Byli váženými aristokraty ve svém městě.

Já měl proto vše, žil jsem v jednom krásném a nekonečném snu. Měl jsem svého krejčího, jedli jsme stříbrnými příbory. Když přijela sestřenice Loreta z Paříže, musel jsem zahrát v salonku na klavír Beethovenův D-dur v naškrobené bílé košili. A já ho hrál rád, bylo mi 11 let, díval jsem se na svou matku a v očích jí viděl, jak je na mě hrdá. Všichni, celá má početná rodina, mě se zaujetím poslouchali. Loreta stála vedle mne a jen mlčky sledovala můj prstoklad. Sluha Florenc podával červený kaviár v porcelánových miskách se stříbrnou lžičkou. Víno zásadě bourbonské.

Miloval jsem ranní hony s mým otcem, který byl touto loveckou vášní přímo posedlý. Otec nechal na své nekonečné panství přivést stovky bažantů a zajíců. Dnes už mi to připomíná jen sbírka zbraní visících nad krbem.

Ani nevím jak, stal se ze mě stařec, který už má své dny spočítané. Nezbývá než se s tím smířit. Můj každodenní pohled skrze okno: díky své nemohoucnosti už nemohu dělat nic jiného. S velkou bolestí u srdce sleduji, jak je ten život krásný.

Upřeně, ale bez zájmu se dívám na svého zahradníka Ralfa. Ralf zalévá nekonečné řady červených tulipánů. Zahradní hrdličky, které sem nechal přivést ještě můj otec, přelétávají z větve na větev. Čeledíni, kteří pracují vpovzdálí na lukách, kde sečou žito, mají přestávku. Děvečky jim přinesly v hliněných džbánech čerstvé mléko, mají odhalená lýtka a bosé nohy. Jejich husté vlasy propletené do copu a bujná prsa, orosená kapkami potu, přivádějí chlapce k šílenství.

Objímají je v jejich útlých pasech a přitahují k sobě. Děvečkám svítí jejich krásné bílé zuby při tom, jak se smějí a rozlévají mléko ze džbánů, protože se lehce brání. Úchvatný pohled na vesnický život je tak krásný. Ta prostota, lidská láska, pravá upřímnost, to jsou vlastnosti, které se nedají ničím ošálit ani koupit žádným bohatstvím. Copak já mohu těmto lidem závidět? Ano, mohu a závidím.

Závidím jim to čisté mládí, které dokáže ztvárnit jen život sám, anebo umělec, který je stejně chudý. Až jako stařec si uvědomuji, jak je život krátký. Dal bych vše za to, abych mohl jednu z těch děveček také objímat. Slza, která mi právě teď při té myšlence stéká po tváři, je známka neúprosné bezmoci.

O několik hodin později po mé večeři jsem v dáli zaslechl zvony kostelní kapličky, které ohlašují, že ve vesnici někdo zemřel. Zapaluji si svou ebenovou dýmku. Snad také brzy odejdu navždy, možná dnes. Stojací hodiny v rohu salónu začaly odbíjet osmou hodinu večerní. Dorazil můj sluha Florenc, je čas ulehnout.

Když mi Florence pomáhá se svléci, ptám se ho „Můj milý příteli, jak dlouho u mě sloužíš?“ Florenc odpovídá: Třicet let, pane.“

„A byl jsi v mých službách spokojený?“

„Ano, byl, pane, jste hodný člověk a já pro vás sloužil rád.“

Snažil jsem se usnout, ale marně. Díky přesnému tikotu hodinových ručiček jsem přece jen na chvíli usnul. V tom snu se mi zdálo, že má milovaná žena Rose mi běží vstříc s náručí dokořán a na sobě má bílé šaty, které měla na sobě na naší svatbě. Má husté, černé, rozpuštěné vlasy. Usmívá se, je mladá. Když doběhne do mé náruče, silně mě obejme a líbá mě. Já štěstím pláču.

Také si vzpomínám, že jsem v tom snu viděl i svého sluhu Florence. Ano, i má žena ho viděla, pozdravil ji a Rose mu odpověděla. Já se ho v tom snu zeptal: „Florenci, můj příteli, také slyšíš v dáli ty zvony? Ano, pane, slyším. A komu to zvoní? No přece vám, pane Hrabě.“

Ladislav Cichý, Věznice Všehrdy.