Otvírám oči a dívám se do tmy. Myslím, že je dnes asi 14. července. Dívám se a v průběhu hodiny vyšlo slunce vysoko nad obzor a začalo svítit skrz malinké zamřížované okénko do kobky. Paprsky osvětlují špinavou zem s blátem a hromadou slámy. Děkuji Bohu za trochu teplého světla v téhle černé a studené místnosti. Je to jako každý den úplně stejné. Zase zavírám oči a vzpomínám na staré dobré časy.

Předtím než jsem se dostal sem, byl jsem svobodný člověk. Vzpomínám a sním. Vybavuji si mládí a dobré vzpomínky v mém rodném městečku Aix-en-Provence blízko Marseille. Louky všude kolem byly fialové. Všude voněla levandule. Moje maminka levanduli na polích sbírala a dávala mi ji pod polštář. Můj otec byl kovář. Obouval podkovami ty nejkrásnější jabloňáky, které Francie stvořila. Vzpomínám, jak jsem jako malý opatrně hladil hřebce. Dívali se na mě jedním okem a dovolili mi se jich dotýkat. Při tom mně jejich velké koňské nozdry funěly do obličeje.

Můj otec měl těžkou práci, ale každý ho měl rád. S bratry jsme šermovali. Vším co bylo po ruce. Také jsme spolu boxovali, ale po první ráně se ze mě většinou stal jen pozorovatel. Už od mládí jsem pomáhal v kovárně. Uměl jsem brousit chladné zbraně všeho druhu. Od dýky po nejrůznější šavle. Otec mi jednou před očima vyrobil dýku. Byl to tesák s mufloním rohem. Nic krásnějšího jsem neviděl.

Až do té doby, kdy jsem poznal Charlotte. Černovlasou, čokoládovou, krásnou, s krásným obličejem a vlídnou povahou. Neustále jsem ji doprovázel při svitu slunečních paprsků, kam se dalo. A tak se z nás stali přátelé a ze mě se stal dospělý muž. Zdá se mi to, jako by to bylo včera. Všechno tak rychle uteklo. V mém okolí se hodně stavělo. Hlavně zámky, a tak měl můj otec hodně práce. S bratry jsme mu pomáhali. Postupem času se ale všechno začalo měnit.

Lidé ve městech se k nám vesničanům začali divně chovat. Byli jsme pro ně jen obyčejní lidé. Začali se na nás dívat jako na cizince. Těžce vydělané peníze našich rodičů se musely používat na placení všelijakých daní. Otec říkal, že se všechno změní s nástupem vzdělaných politiků a lékařů. I já si to myslel, do té doby, než mě odvedli.

Před nějakým časem jsem omylem při vcházení do hospody vrazil do urozeného měšťana. „Co si to dovoluješ, ty lůzo?“ zakřičel na mě a namířil na mě rapír. Raději jsem utekl. Když jsem druhý den seděl v té samé hospodě, rozletěly se dveře a v nich stáli v modrých kabátech mušketýři s dlouhými šavlemi. Jeden z nich rychle přistoupil k mému stolu a řekl: „Hej, ty, jmenuješ se Gilbert?“

„Kdo vám to řekl?“ odpověděl jsem. „Tak jmenuješ se Gilbert, nebo ne?“ zakřičel. „Ne, nejmenuji se tak“ řekl jsem mu na to. „Ale hostinský řekl, že jsi Gilbert, nebo ne?“ Zaváhal jsem, ale co na to mám říct? „Tak tedy ano, jsem to já.“ A víc už si nepamatuji. Probral jsem se až tady. Při pohledu z tohoto malinkého zamřížovaného okénka vidím při velkém úsilí uličku nějakého města. Řekl bych, že jsem asi v Paříži. V nějakém vězení.

Po několika dnech si mi dostalo odpovědi od spoluvězně. Není to žádný sen. Jsem v tom nejhorším vězení ve Francii. Jsem v Bastile. To snad nemůže být pravda. Proč zrovna já? Nemohu dýchat a v uších mi zvoní. Pořád slyším v uších tichý šeptavý hlas, co říká: „Ty se jmenuješ Gilbert, jsi Gilbert!“ Zešílel jsem z toho. Prosím tě, Bože, pomoz mi. Začínám se modlit. Modlím se každý den až do dnešního probuzení. To všechno je minulost. Zemřu tady jako ostatní. Jsem smířen se svým osudem. Jdu raději snít a spát.

Probouzí mě nějaký hluk zvenku. Probírám se pomalu do té strašné reality. Do nosu mě praští strašný smrad z té kobky. Znovu pozoruji paprsky osvětlující špinavou zem s bahnem, výkaly a s hromadou slámy místo postele. Přes zamřížované okénko slyším, že se před Bastilou něco děje. Zní to jako střelba z mušket. Napínám uši a slyším křik lidí a řinčení železa. Zdá se mi to? Proč by se před Bastilou střílelo? Určitě ale slyším řinčení šavlí a exploze střelného prachu z křesadlových zámků mušket. 

Co se to proboha tam venku děje? Že by začala válka? Možná někoho pronásledují na útěku z Bastily? Směji se tomu pomyšlení tak, až začnu kašlat. Poslouchám dál a něco se se mnou děje. Začínám ožívat. Tohle přeci není jen tak. Čas začíná utíkat velmi rychle. A moje srdce se roztluče jako o závod.

Během hodiny hluk zesiluje. I na chodbách se něco děje. Ostatní, kteří jsou tu se mnou, se začali vzrušeně pohybovat. Chodí dokola v místnosti kobky a hází přitom rukama sem tam. Brodí se při tom v blátě a vzrušeně komunikují. Pranic jim ale nerozumím. Nemají totiž zuby. Čas stále letí jako vítr a srdce mi buší víc a víc. Minuty jsou jako sekundy. Je slyšet běhání vojáků v holínkách. Po dlažbě zní jako poplach. „Co se to děje?“ říkám si. Že by někdo utekl? Nebo snad nějaká vzpoura vězňů?

To sotva. Takoví chudáci se na odpor nezmohou. Chce mě někdo osvobodit? Asi jsem úplně šílený. Náhle ale slyším střelbu velmi blízko. A řev volání „Armée“ na chodbě za dubovými dveřmi. Ještě chvíli křiku a v tom zachrastí klíče v zámku našich dveří. „Co se děje?“ říkám znovu. V tom se dveře rozletí a do kobky vletí malý chlapík v pruhovaných kalhotách a s dlouhou čapkou na hlavě. Hodí na zem hromadu šavlí a začne křičet: „Tohle je revoluce. Dejte se do boje!“ a vyběhne z kobky ven.

Já a všichni ostatní se díváme na chladné zbraně jako na něco, co jsme ještě neviděli. S vypětím sil se zvedám ze slámy. Sahám po palaši s červeným portpée a vyrážím ven z kobky. Na chodbě sténají vojáci, kteří byli postřeleni nebo probodnuti. Je mi jich líto stejně jako chudáků v klecích, kteří se houpou jako na houpačce pověšení ze stropu. Natahují ke mně ruce. Osvobozuji všechny, kdo jsou naživu.

Všude je šero. Sem tam dohasíná oheň z pochodně. Kolem mě pobíhají další vězni se zbraněmi. Za nimi běžím já v davu jejich osvoboditelů. Několik revolucionářů před námi valí sudy, ze kterých se sype střelný prach. „Hej, jak se dostanu z téhle díry?“ ptám se jednoho. „Občane, musíš nahoru, pořád nahoru.“ odpoví mi. Nečekám tedy na nic a hledám schodiště ze sklepa.

Schody beru po třech, když v tom před sebou uvidím spoustu lidí. Nevěřím svým očím. „Pusťte mě, prosím, jsem vězeň. Musím odtud pryč. Musím ven na světlo.“ křičím na ně a klestím si mezi nimi cestu ven k bráně do Bastily. Už jen pár metrů a je to. Jsem volný!

Nemohu tomu uvěřit, ale je to tak. Jsem venku na svobodě. A to, co vidím před Bastilou, je jako špatný sen. Všude leží spousta zraněných lidí. A vojáci Armée. Ale co já zmohu? Děkuji ti bože za ten zázrak. Jsem volný. Ano, jsem volný a živý. Zdravý a živý. Sbohem temné vězení, sbohem smrti. Já ještě ne. Ne a ne. Dnes jsem se znovu narodil a Bůh mi dal šanci znovu žít. Děkuji.

Pomalu se šourám ulicí k nejbližší městské bráně. Musím se vrátit domů ke své rodině v Provence. Tento den se zapíše do mé duše nesmazatelným písmem do konce mého života. Kdo mi uvěří, že jsem přežil Bastilu? A co víc? Že jsem byl z Bastily osvobozen? Vidím další vzbouřený dav, který neustále křičí radostí. Mířím domů. Nic víc už nechci. Dnes mě potkalo neuvěřitelné štěstí.

                                                         Prolog

V roce 1789, 14. července, se rozbouřenému davu, takzvanému 3. stavu, podaří zmocnit zbraní a dobít pevnost Bastilu, symbol tyranie. Tímto aktem se rozpoutá Velká francouzská revoluce. Za dalších několik let se Francie změní k nepoznání. Při tom zemře mnoho lidí. Teprve za 5 let od revoluce se podaří svrhnout vlnu násilí, a ukončit tak krvavé období. Za dalších pár let se ale Francie postará o další překvapení. Pod vedením Napoleona Bonaparta. Evropa se bude bránit na bitevním poli a při tom zemře mnoho mužů a žen. Je to období dějin, které by každý z nás chtěl zažít raději v Aix-en-Provence při sbírání Levandule.

O. Š., Věznice Stráž pod Ralskem