Roli váženého porotce III. ročníku Literární soutěže Za branou přijal letos Michal Horáček. Novinář, spisovatel, autor hudebních textů, podnikatel, ale také nedávný kandidát na prezidenta ČR. Pro autory mimořádná čest. Ne však tak úplně náhodná. Michal Horáček v rámci své prezidentské kampaně neopomenul ani věznice. Umění je podle něj nekonečně vstřícné. Odsouzeným autorům vysílá skrytý vzkaz: umění, ať už výtvarnému, nebo literatuře, je třeba se věnovat.

Víte, proč a jak jsme na vás přišli jako na možného porotce naší literární soutěže pro vězněné autory? Někde jste o sobě uvedl, že jste vlastně naivní a že je to v životě k něčemu dobré.

„Celý život jsem naivní. Předem jsem ochoten uvěřit v dobré úmysly a slušnost každého, s nímž se potkám. A přestože se nejednou zklamu, nezahořknu a těm, s nimiž se nově potkám, předem věřím zase. "Naivní" se často zaměňuje za "blbý", ale tak to není. Nejúspěšnější společnosti jsou ty, kde jsou lidé "nejnaivnější", kde si důvěřují. Třeba v Norsku, Švýcarsku nebo ve Finsku, a ve značné míře i v Kanadě a v USA. Na opačné straně škály jsou místa, kde společnost nefunguje, a to hlavně proto, že lidé si tam nevěří, nejsou "naivní". Třeba v Nairobi nebo v Johannesburgu nebo v Norilsku.“

Může lidem ve vězení a po propuštění z něj pomoci něčím i umění, konkrétně pár pěkných řádek? Není to - ruku na srdce - úplně naivní úsilí?

„Umění lidem pomáhá. Všem. Na člověka totiž nemá nic větší vliv, zkušenost s uměním je v lidském životě tou nejpronikavější. Nepochybuji, že lidé po propuštění z vězení mají spousty starostí a obtížných úkolů, které ostatní řešit nemusí. Ale ani tehdy není moudré na vlastní uměleckou činnost nebo aspoň na vnímání hudby, literatury, obrazů nebo jiných uměleckých děl rezignovat. Dokonce právě tehdy, kdy je nějaká životní fáze zvlášť svízelná, nabízí umění svědectví o obecné lidské situaci a poskytuje to, co nemůže být nikomu upíráno. Umění nesoudí, umění je nekonečně vstřícné; jen žádá o pozornost. Myslím, že je protijedem na mnoho jedů. Proto je dobré je užívat, a to v jakémkoli množství.“

Můžeme od tvůrčích počinů vězňů čekat mj. to, že vznikne určitý dialog? Hraje v českém případě roli třeba i to, že veřejnost vlastně moc neví, z jakého prostředí mnoho odsouzených pochází, jak se cítí, co si myslí?

„Výmluvné umělecké svědectví může pocházet z jakéhokoli prostředí. Bude-li autor cítit, že chce ztvárnit svou zkušenost z vězení, je to jeho rozhodnutí a jsem si jistý, že bude-li to zajímavé, své čtenáře nebo posluchače si najde. Osobně se ale domnívám, že mnohem podstatnější je rozhodnutí se umění - v lecjaké podobě - začít věnovat. Ostatně, právě ve vězeňském prostředí vzniklo mnoho vynikajících děl: třeba obrazy Davidovy nebo Courbetovy, balady Oscara Wilda, písně Johnnyho Cashe a spousta jiných. Konečně, sám jsem se kdysi rozhodl vydat se právě tam na uměleckou dráhu - své první (byť nikdy nepublikované) texty jsem roku 1974 napsal ve vazební věznici v Ruzyni.“

Jako nedávný prezidentský kandidát jste v rámci své kampaně navštívil i věznici. Povíte nám, jaké to bylo? Zvažoval jste, zda setkání s vězni vaši kandidaturu spíše nezneváží?

„Ano, navštívil jsem několik věznic. Ale jakkoli si tam člověk lecčeho povšimne, s vlastním vězněním se to srovnat nedá. To, že by takové návštěvy měly nějak kandidaturu znevážit, mě nikdy ani nenapadlo. Naopak, jsem přesvědčený, že zájem o lidi a jejich osudy je dobrý za všech okolností. Myslím, že asi víc než samotné věznění je problematický návrat do normálního, občanského provozu: přinejmenším proto, že navzdory odpykání trestu si člověk dál nese cejch "kriminálníka", a právě tehdy by zájem a empatii ze strany jiných lidí potřeboval. Bez důvěry okolí je to v lidském světě opravdu těžké.“

Záleželo vězňům, s nimiž jste se setkal, na tom, kdo bude na Pražském hradě?

„Všichni jsme lidi... některým to bylo fuk, někteří se zajímali, vesměs by ocenili třeba balíček cigaret. Ale když se ptáte na toho prezidenta: mohl by a rozhodně měl věnovat vězeňství i situaci lidí po propuštění z vězení pozornost. Pro společnost je cenný každý, kdo se zapojí do společného díla, vytváří hodnoty, platí daně. Proto je správné propuštěným pomoci, anebo je aspoň na nové cestě nezdržovat. Dát "kriminálníkovi" důvěru? Podle mě ano. Je to naivní? V některých případech snad, a přesto považuji takovou naivitu za správnou.“