Jak se v lese mělo stavět

Tuto pohádku věnuji z lásky svému milovanému synovi.

Jednoho krásného slunečného dne zastavil u hájenky, která patřila panu myslivci Doubkovi, pošťák. Přijel na svém starém rozvrzaném kole po pěšince, která vedla podél lesa. “Haló, pane hajný, pane Doubku, jste doma?”, volá pošťák. “Už jdu, hned jsem u vás,” ozve se z chaloupky.

Zavrzají panty těžkých dřevěných dveří, taky je to poctivá řemeslná práce.  Takové dveře by už dnes jen tak někdo vyrobit nesvedl. Ona celá hájenka je postavena z poctivého kulatého dřeva, jako by vyrůstala z lesa a byla jeho součástí. “Dobrý den, pane listonoš, co vás přivádí až sem ke mně, snad mi nevezete nějaké psaní?” “Vezu, vezu a je to nějaká důležitá úřední listina až z okresního města,” říká pošťák. “Povídáte, úřední lejstro?”, diví se pan hajný Doubek a hladí si při tom svoje dlouhé huňaté vousy. Listonoš se rychle rozloučí, nasedne na rozvrzané kolo a jede zpátky do vesnice roznést ještě nějaké dopisy, které mu zbyly v brašně. Vrz, vrz, skříp, skříp, zaslechne ještě pan Doubek skrz otevřené okno, jak pošťák šlape do pedálů. “Krutibrko, co mi můžou páni z města chtít,” říká netrpělivě pan Doubek, když rozlepuje úřední dopis. Zamyšleně čte a kroutí při tom hlavou ze strany na stranu a nevěří svým očím. “Tady u nás přes les že má vést nová silnice?” Rozčílí se pan Doubek a rozzlobeně bouchne pěstí do stolu. Pan hajný je jinak dobrosrdečný a hodný člověk, který má rád svůj les a všechna zvířátka, co v něm žijí, ale tahle zpráva ho zvedla ze židle. V dopise se totiž píše, že se bude muset kácet pořádný kus lesa od Rohaté skály až po Jakubovu studánku, kam se chodí napít všechna zvířátka z lesa. “Tak to teda ne!” mudruje hajný. “Takhle já to nenechám, hned zítra se vypravím do města a tu pohrolmu zastavím.”

Tu noc nemohl pan Doubek dlouho usnout. Pořád mu vrtalo hlavou, která úřednická kebule vymyslela tuhle lotrovinu, zničit kus tak krásného lesa, o který se celý život obětavě staral. Nad vysokými stromy už dávno zářil kulatý měsíc a noční zvířátka už pomalu vylézala ze svých doupátek a skrýší, když teprve pan Doubek neklidně usnul.

Na paloučku před hájenkou se ještě líně povalovala ranní mlha, když se hajný Doubek spěšně připravoval na cestu do města. Ze skříně vyndal svoji vycházkovou mysliveckou uniformu, aby na pány úředníky udělal patřičný dojem. Přes rameno si přehodil svoji flintu, kterou stejně moc nepoužíval, pouze v případě, že se v jeho revíru přemnožili kanci a dělali neplechu v sousedních polích. Jinak všechna zvířátka považal bezmála za své přátele.

“Dobré jitro, pánové,” pozdraví myslivec, když dorazí na úřad. “Dostal jsem od vás tuze nemilé lejstro, že prý se má u mě v revíru kácet a ničit kus vzácného lesa.” Významně přitom zvedne obočí a pohladí hlaveň svojí brokovnice. Oba pisálkové se zhoupnou s židlí, jak se leknou a jeden začne koktavým hlasem vysvětlovat, že to je nařízení přímo ze stavebního úřadu a že oni s tím nemůžou nic dělat.

“Jenomže oni páni inženýři asi zapomněli, že pár hektarů lesa patří mně,” říká pan Doubek, “a já nedopustím, aby přes můj pozemek vedla silnice. A jestli mi budou chtít nabízet nějaké peníze, tak ať si je rovnou strčí za klobouk. Tady vám vracím to vaše lejstro a má úcta!” rozloučil se pan hajný.

Při zpáteční cestě potkává spoustu zvířátek, která zachránil. Spokojeně pozoruje stádo srnců, kteří se nerušeně pasou na okraji lesa. Sehne se, z trávy zvedne malou tečkovanou berušku a říká: “Podívej se, broučku, na tu nádheru, všechny ty barvy a vůně. Celý kus téhle krásy by zmizel pod černým asfaltem a vůně lesa a jehličí by se rozplynula v čoudu z výfuků a rámus ze všech těch aut by vyplašil zbytek obyvatel a já bych tu zůstal sám. Ne, ne, udělal jsem moc dobře, že jsem nevyměnil tenhle kus přírody za peníze. Tak si leť, beruško, vždyť je to i tvůj les.” Pan hajný si sedne na pařez a zasněně přemýšlí o každém živém tvorečkovi, kterého tu má na starost. “Vím, že jsem dnes udělal hodně dobrou věc, dnes budu spokojeně spát.”

Michal Kerner, Věznice Rýnovice

A ty, Míšo, spinkej sladce, hladí tě táta.