Jsem chlap, lev s duší poety a odpykávám si trest za své prohřešky… Byl jsem ženatý. Z manželství mám jizvu na srdíčku, ale taky báječného, krásného syna. Ženu jsem poznal, chodili jsme spolu, pak se vzali a po čase se narodil malý andílek.
Život dává, ba i bere, a tak jednoho dne přišel zvrat, rozvod a vše bylo rázem pryč. Bral jsem to jako konec všeho, se ženou jsme byli dva věčně se hádající cizí lidé a já ztratil smysl života. Žil jsem laxním postojem k životu, rezignoval skoro na vše a tím se začaly kupit problémy…
Jednoho dne jsem se vnitřně rozhodl, že začnu nový život, snil jsem o hodné ženě a klidném životě, ale měl jsem strach něco začít. Osud mi do životní cesty posílal spoustu žen, ale já cítil, že mě čeká něco jiného, a tak jsem se od všech držel zpátky…
Až jednou… Do života mi vstoupila Mia. Nebo já jí? Spíše jsme si vzájemně zkřížili, vesmírem ubíhající, životní dráhy. S podobným životním osudem jako já, se stejným smýšlením, ale i se stejným strachem otevřít si srdce lásce a mít nový vztah. Mia je anděl, jenž mi dal nový vítr do plachet, smysl života a sílu překonat obavy a milovat. A ona to vidí stejně zase vůči mně. Život zase chutnal po medu a byl jsem zase šťastný…
Jenže… dohnaly mě mé chyby, které jsem učinil po rozvodu. Jako první jsem dostal trest odnětí svobody na půl roku, k tomu se přidal druhý trest odnětí svobody na rok a nyní vám píši z Ostravy, kde jsem na týden - soud ohledně podmínky a nedopadne-li to, přičte se mi k trestu dalších deset měsíců. Z pár, asi banálních, prohřešků to vypadá na 28 měsíců. Za sebou z toho mám 7 měsíců. Z krásně rozjetého života, nového a naplněného, se stala nucená odluka s mou novou ženou. Myslel jsem si, že je to už vážně konec a zase přijdu o ženu. Cítil jsem se ublížený, naštvaný na svět, rezignovaný – zase…
Uběhlo pár týdnů od nástupu do vězení a začalo mi to docházet, to není konec, ale stále nový začátek. Životní zkouška, zda si zasloužím být šťastný. A tak, přestože jsem ve vězení, nás to se ženou ještě více spojuje a posiluje to naši lásku. Každý den si voláme, píšeme si vzájemně desítky nádherných a vždy originálních dopisů. Denně si říkáme, jak moc se milujeme a těšíme se na sebe. Celá rodina při mně stojí a všechny to nějak stmelilo. Dokonce i s bývalou ženou se vše uklidnilo, po telefonu se sem tam bavíme o našem synovi, klidně a v pohodě. Bez problémů komunikuje s mou rodinou, vozí rodičům syna a vlastně vztahy jsou nejlepší jaké kdy byly.
Dozrál jsem k uvědomění a pokoře. Přestože můj advokát říká, že mám nepřiměřeně přísný trest, já ho přijel s pokorou, nelituji se a nezoufám si. Trápí mě však to, že můj syn nemá tátu, rodiče syna, sourozenci bratra, žena muže, přátelé přítele, ale sebe nelituji - vydržím - mám proč. Stojí to za to. Těším se z každého dne, co jsem na světě a nejvíce se těším, až přijde poslední den tady ve vězení. Chodím tu do práce, pracuji v kuchyni, s lidmi vycházím, učím se na kytaru, což jsem celý život odkládal a trpělivě čekám. Dokonce jsem napsal synovi k narozeninám knihu…
Odpykám si svůj trest a poběžím domů, obejmout syna, svou milovanou Miu a všechny blízké človíčky. Odpykáním trestu vyčistím poslední své chyby z minulosti a beru to jako životní zkoušku síly své vůle a naší lásky s partnerkou.
Nebýt ve vězení, asi bych si nikdy nevážil věcí, jež venku lidé berou jako samozřejmost. Projít se bosky po louce, cítit vůni lesa, vidět sladce spinkat své dítě, obejmout svou ženu…
Takže... asi to tak mělo být.
Martin Wrubel, Věznice Břeclav-Poštorná
