Manželův nástup do vězení byl pro nás velkým šokem. Nečekali jsme to. A nebyli jsme na to připraveni. Ono se na to ani připravit nedá, protože člověk si nedovede představit, co všechno nástup do vězení znamená, dokud to sám na vlastní kůži nezažije.
Dotkne se to nejen toho, kdo nastupuje, ale i jeho blízkých. Pro nás to bylo o to těžší, že já jsem byla v době manželova nástupu v 5. měsíci těhotenství a doma jsem měla 9letou dceru. Ze dne na den se ze mě stala matka samoživitelka bez příjmů.
Když se nám narodil syn, manžel ho viděl jen pár minut po narození díky Skypu, který jsme měli zrovna na ten den naplánovaný. Za možnost Skypu jsme oba byli nesmírně vděční. Měli jsme tak možnost se vidět i několikrát týdně. Věznice bohužel ale tuto možnost brzy zrušila.
Teď už máme opravdu jen ty 3 hodiny měsíčně, které jsou z mého pohledu, z pohledu mámy a manželky, opravdu nedostačující. Manžela jsem navštívila dvakrát sama, ještě jako těhotná. Prostředí, ve kterém návštěva probíhala, bylo jedním slovem děsné. Holé bílé zdi, starý nábytek, toaleta, o které snad raději ani nemluvit. Opravdu hrůza.
Hlavou mi tenkrát prolítlo, že jestli tohle má být místo, kam chodí děti navštěvovat své tatínky (možná dědečky či strejdy), tak že je snad lepší tam děti ani nebrat. Už tak musí trpět tím, že tam jejich blízcí jsou, a to nehezké prostředí jim podle mě nepřidá.
Když byly synovi tři týdny, vyrazila jsem s dětmi na první návštěvu za manželem. Syn byl maličký, neřešil to. Dcera je naopak ve věku, kdy vězeňské prostředí řeší. Na jednu stranu se těšila na manžela, dlouhých 5 měsíců ho neviděla. Na druhou stranu se bála toho, co ji tam čeká. Dokonce se mě ptala, zda nám můžou ostatní vězni ublížit.
Tato moje první návštěva s dětmi se uskutečnila v jiné místnosti, než kde jsem byla jako těhotná. Sice to byla jiná místnost, ale působila naprosto stejně jako ta první - děsivě. Malá místnost s bílými zdmi, hodně starých stolů s židlemi, na některé bylo nebezpečné si sedat, protože stěží držely pohromadě a "dětský koutek” složený z jedné vysoko umístěné police s pár knížkami. Na jedné stěně byly sice pověšeny tři celkem hezké barevné obrazy. Na protější straně však byly umístěny fotografie pořízené ve věznici, takže nic veselého. A opět tu byla toaleta, za jejíž vzhled by se měla věznice opravdu stydět.
Znovu jsem se neubránila myšlence, zda je toto prostředí vhodné pro děti, zda jim to nemůže způsobit nějakou psychickou újmu. Při každé z našich návštěv byly přítomny další dvě tři děti. Mrželo mě a mrzí i nadále vědomí toho, kolik malých dětí musí navštěvovat své blízké ve vězení. Myslím si ale, že kontakt dětí s vězněnými lidmi je pro obě strany nesmírně důležitý. Ve většině případů se jedná hlavně o tatínky.
Děti vyrůstají pouze s maminkami kvůli něčemu, za co nemohou. Jsou ochuzeny o tatínkovu přítomnost a běžné věci typu společné hraní, výlety, procházky, pomoc s úkoly apod. Díky návštěvám ve vězení mají možnost na pár desítek minut zažít pocit normálnosti. Alespoň my to tak máme. Když jsme s manželem, vše kolem nás přestane existovat. Dcera vypráví o škole a kamarádech, manžel se věnuje jí i synovi. Jsou to hezké a velmi ceněné chvíle.
Věznění muži mají dle mého možnost uvědomit si, čeho se dopustili a chtít to změnit. Ukázat dětem, že chybovat je lidské, ale je důležité se poučit a něco ve svém životě změnit. Snažit se žít jinak, lépe. Děti by pro ně mohly a měly být jednou z nejdůležitějších motivací.
Manžel je umístěn ve věznici 250 km od našeho bydliště. Cesta za ním trvá 4 hodiny nepřetržité jízdy autem. S dětmi cesta trvá déle, z důvodu nutnosti dělat pauzy. Každá návštěva je tak náročná nejen fyzicky, ale i psychicky a finančně. Jako matka samoživitelka, která musí řešit každou korunu, jsem opravdu vděčná za sdružení Za branou, které mi nabídlo pomoc v podobě proplacení cestovních nákladů. Této pomoci si nesmírně vážím.
Díky sdružení Za branou mohu manžela navštěvovat pravidelně a náklady vynaložené na naftu se mi vrátí zpět. I proto si mohu dovolit ušetřit nějakou korunu, kterou využiji třeba na nákup vánočních dárků pro děti. Návštěvy dětí ve věznici mohou být dle mého přínosné jak pro děti, tak pro vězněné osoby. Jen by bylo vhodné, aby věznice trochu zapracovaly na návštěvních místnostech. Není potřeba velkých změn, stačilo by jen použít trochu barvy na stěny, obrázky věznice vyměnit za veselé dětské motivy, vyčlenit kousek místnosti pro skutečný dětský koutek s kobercem a hračkami. Jsou to maličkosti, které ale mohou přispět k tomu, aby děti neměly z těchto návštěv trauma a těšily se na ně.
Andrea, Jihomoravský kraj.
