Ahoj,

jmenuji se René. Pocházím z Brna a je mi 27 let. Pocházím z početné rodiny. Mám 4 bratry a 1 sestru. Začnu tím, že jsme bydleli všichni v jednopokojovém bytě, šest dětí, táta a máma. Nebudu vám lhát, do svých 12 let jsem spal na zemi na matraci. Měli jsme jen dvě postele, na kterých spali ti nejmladší.

kroka

Táta se nás od malička snažil vychovat co nejlépe. Věděl, že vyrůstáme v nejhorší ulici, kde byl samý darebák. Pamatuji si, že náš dvůr vymaloval na barevno. Náš dvůr vypadal jako vězeňský koridor bez klece, ale byl barevný. Většinu času jsme trávili tam. Táta chodil do práce. Máma se starala o domácnost, s mým tátem to lehký neměla. Naše výchova byla tvrdá, nechtěl, abychom skončili jako on. Táta si sám odseděl 15 let. Nechtěl, abychom dopadli stejně. Pamatuji si, že když jsem ukázal tátovi, že mě jeden kluk zmlátil, tak jsem dostal výprask ještě od něho za to, že jsem se nechal.

Ve škole jsem se učil dobře, bavilo mě čtení a tělocvik. Domů jsem nosil jedničky. Jednou jsem domů přitáhl pětku z dějepisu, za což jsem dostal výprask a šel jsem dohola. A takto tvrdou výchovu jsme měli všichni. Nejvíc to schytával nejstarší bratr. A máma to s tátem měla hodně těžký. Táta jí hodně mlátil, skoro za vše. My jsme byli v pokoji a prosili jsme, ať už ji nechá být. Máma od něho vždy odešla a táta jí to vracel tím, že nás dal do domova. Vždycky ještě ten den si pro nás přišli z úřadu. Vždycky jsem se schoval pod křeslo v pokoji a nějaká paní po mně natahovala ruce. Byla tam vždy i policie, to kvůli mámě. Bojovala za nás, ať nás nechají být. Takže jsme všichni skončili v domově. Nebylo tam špatně, měli jsme tam plno hraček a taky každý svou postel. Byli tam tety, které se k nám chovaly hezky. Byli jsme tam vždy jen měsíc. Pak přišla máma i s tátem. Řekli nám, že jedeme domů. Bylo to dobrý, přinesli nám sladkosti a dostali jsme pusu i od táty. Takto to chodilo u nás doma.

Chodil jsem na základní školu. Školu jsme měli přímo naproti našemu baráku, máma viděla přímo na hlavní vchod do školy. Vždy když jednomu z nás skončila škola, byla v okně a čekala, až vyjdeme ze školy.

Táta byl nemocný. Jednoho dne jsem s ním šel do práce, ale domů jsem odjel s policií, táta zemřel. To mi bylo dvanáct let. Od toho dne se všechno změnilo. Máma zapíjela žal chlastem, s tátem byla přes 20 let a na výchovu šesti dětí byla najednou sama. Trvalo to skoro rok, než se z toho dostala. Musela s tím přestat, měla nás a my potřebovali mámu.

My, ti starší, jsme se museli starat o ty menší, nejmenšímu byl rok. Po škole jsme vždycky chodili na sběr papíru i železa, vždy jsme koupili chleba a něco na něj. Kolikrát jsme neměli vůbec nic, do školy jsme chodili bez svačin. Někdy se máma ukázala ve třídě se svačinou. Obešla všechny třídy, ve kterých jsme byli. Školní jídelna? To byla jediná místnost, ve které jsem nikdy nebyl.

Táhlo mi na čtrnáct, doma už táta nebyl a mně nic nehrozilo, zhoršily se mi známky a začal jsem chodit za školu. Chodil jsem po velkých nákupních centrech, začal jsem kouřit cigarety. Máma nevěděla, co se mnou. Do toho jsme se museli odstěhovat z bytu, jelikož byl psaný na tátu a byl na něm veliký dluh. Zeptal jsem se "Mami? Kam teď půjdeme?“. Začala plakat, věděla, že jí nás vezmou.  Ty nejmladší šli do dětského domova, my jsme zůstali u babičky.

Našel jsem si holku. To záškoláctví pokračovalo, dokud to máma nezjistila. Když si ji zavolali do školy, nevěděla, co jim říct, cokoliv by jim řekla, by bylo proti ní. Já dostal poslední šanci a výprask páskem.

Můj mladší bratr Richard byl pořád se mnou. Byli jsme si hodně podobní. Vše špatné co jsem dělal, dělal i on. Zanedlouho jsme šli do pasťáku. Už tam nebyly tety a miminka, byli tam jen samí darebáci. Moc nás nehlídali, takže se dalo utéct kdykoliv, což jsme taky udělali. Nemohli jsme jít domů, a tak jsme přespávali, kde se dalo. Domů jsme se chodili jen vykoupat a najíst. Samozřejmě že máma věděla, že jsme utekli, ale bylo pro ni těžké nás vyhodit nebo nás udat policii. Samozřejmě nás několikrát chytila policie a odvezla zpět do pasťáku. Mě převezli do Jihlavy do diagnosťáku. Bratra Ríšu semnou.

Odtamtud jsme taky utekli, já jsem byl na útěku víc jak rok. Bratr to měl těžší. Policie ho znala, takže nemusel říct ani jméno. Já jsem vždy řekl jiný iniciály, které jsem si nacvičil. Na útěcích jsme s bratrem začali brát drogy a krást. Já jsem v tom dobrej, věděl jsem kde a kam. Bratr byl můj komplic. Začali jsme brát pervitin. Po roce jsme přišli na herák, což je nejvíc návyková látka, spíše fyzicky, bez ní jsem nedal ani krok, musel jsem krást hodně. Máma nás prosila, ať přestaneme, klečela mi u postele a plakala. Za měsíc zhubla přes 10 kilo, byla z toho na dně. Jednoho dne sbalili mého bratra Richarda. Skončil v base. Těžce jsem to nesl.

Ten nejstarší bratr byl jiný. Pracoval, našel si holku, se kterou si udělal dítě. Neukradl ani žvýkačku. Zato já a Ríša jsme byli " černé ovce rodiny". Týden po tom, co zavřeli bratra, zavřeli i mě. Já vyfasoval 38 měsíců, bratr 30 měsíců. Jojo, už to nebyl dětský domov nebo pasťák, tady byli muži v uniformách a vysoké zdi s ostnatými dráty. Každé ráno jsme se museli postavit k celám, aby nás velitel spočítal. Poté byla prohlídka.

Byli jsme mladiství, proto jsme u sebe nemohli mít tabák. Takže jsme měnili sladkosti a cokoliv, co šlo, za tabák. Jídlo bylo strašný. Vařili to vězni, nikdy jste nevěděl, čí flusanec tam máte. Dny tady utíkají pomalu. Panují zde přísná pravidla a tvrdá ruka ze strany bachařů. Jsou tady vězni, co znásilnili děti a nikdy nevíte, komu tu přeskočí dřív. Vždy musím být připraven.

Dnes mi je 27 let. A víte, kde jsem? V base, opět. Sedím po třetí. Můj bratr Ríša se před půl rokem oběsil v cele. Zabil se. Doma nechal tři krásné holčičky. Nesu to špatně, tak jako rodina. Ale já jsem ho znal nejlépe. Teď jsem ve věznici na bezdrogové zóně. Jsou tu lidé, kteří se zajímají právě o tuto problematiku. Chci se naučit srozumitelně komunikovat, můj bratr mi otevřel oči. Tím, že se člověk trápí a má to těžké od mala. Největší chyba je, když začne přemýšlet o tom, že už to dobrý nebude. Drogy to jen zhorší, ubližuješ sám sobě a také lidem kolem sebe. Já nepoznal nic, jen bídu, žal a drogy. Každý jsme někdy dole a někdy nahoře. A pokud vám nabízí pomoc, tak ji s radostí přijměte. Já si pořád říkal, měl jsem špatný dětství, to proto jsem tak skončil, můj bratr taky.

Ale to není pravda, každý máme na výběr a nezáleží na tom, jestli jste měl dobré dětství nebo špatné. Já si dnes uvědomil, že ještě pořád jsou kolem mě lidi, kteří stojí za to, to alespoň zkusit. Nemůžu nic ztratit, jen získat. Nebude to sice lehké, ale když jsem vydržel všechno to, tak už můžu vydržet cokoliv. Jsem ve věznici a komunikuji s lidmi, kteří jsou tam venku. Jezdí sem za mnou a pomáhají mi se vším, jelikož mám dluhy. Nic nemám, nemám přítelkyni, nemám  kamarády, nemám střechu nad hlavou.

Ale jedno mám a to je NADĚJE … Neohlížejte se za tím, co bylo, to vás stáhne na dno. Něco končí a něco začíná. Nikdy není pozdě na to, začít normální život. Nikdy neudělejte takovou chybu, jakou jsem udělal já. Neviděl jsem nic, jen to, co jsem nechával za sebou. Tam venku jsou lidi, co za to stojí. Život neskončil, nemůžu to vzdát a pokračovat pořád v lítosti sám nad sebou. Pokud možno se poučte z mých chyb … Jedno máme společné a to je NADĚJE.

René Kroka, Věznice Příbram

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense