V životě lidském se nepochybně setkáváme se spoustou věcí, dějů a situací, o kterých říkáváme, že se nám udály poprvé. Jenom namátkou a bez velkého přemýšlení se tak může jednat o první krůček, mléčný zoubek, slůvko, samostatné kakání, první cigáro, pivo nebo třeba i o první rande, které ani zdaleka nemusí končit první souloží. 

Existuje fůra různě pro nás závažných poprvé, které se nám postupem času stávají i podruhé, potřetí až posté, a my už ani někdy nebýváme schopni si ve svém nitru vystopovat ten původní prabod nula, od kterého se odvíjí celý ten dlouhý sled opakovaných dějů, z nichž se stává rutina nenaplňující ani zdaleka úroveň toho našeho stále více rozplizlého  prapůvodního prožitku nultého okamžiku. Přiznáváme si všichni bez mučení, že na něco vzpomínáme raději, některé vzpomínky zase tak super příjemné nejsou, a na něco bychom nejraději zapomněli úplně. V některých takovýchto případech se již můžeme spoléhat jen a jen na milosrdenství naší selektivní paměti.

Tehdy, na začátku roku 2019, jsem měl fakt blbý den a nebyl to jen nějaký tuctový den blbec, ale nejhorší den mého, do té doby více než čtyřicetiletého, bezúhonného života. A že jsem těch blbodnů zažil! Táhl jsem se pomaloučku jako sopel přes parkoviště vyhrazené pouze pro zaměstnance vězeňské služby s těžkým báglem přes rameno a uvědomoval si, že je to pro mne tehdy nelítostné poprvé, kdy jsem nerad nastupoval do výkonu trestu odnětí svobody. 

Všechna ta moje dřívější “poprvé,” aniž bych si je všechny nutně pamatoval, musela ve mně jistojistě vyvolávat nesrovnatelně libější pocity než ten, který jsem tehdy právě prožíval, ze kterého jsem se hroutil, kácel a pod nímž jsem placatěl jako pod balvanem. Coural jsem se po zvětralém starém asfaltu a nevěděl, zda jsem opravdu rád, že se nikdo se mnou neloučil, neobjímal mne, nehladil a ani mi nemával, protože jsem se všech vztahů, dosavadních závazků a povinností nedávno úmyslně zbavil. Všechny vazby jsem úspěšně zpřetrhal a od všech blízkých se úmyslně odřízl, abych se po nadcházejících šest let neživota nemusel pro nikoho trápit, aby se nikomu nestýskalo po mně a já se necítil nikomu nijak zavázán. Doufal jsem naivně, že pouze tak získám trochu vnitřní svobody ve vší té všivé nesvobodě omezované pouty a mřížemi.

Moje jistota zmizela. Věděl jsem jenom, že lidé mají tendenci mít o sobě to nejlepší mínění a že já k nim nepatřím. „Sklízím, co jsem zasel!” chtělo se mi zařvat. Místo toho jsem si však jenom zapnul svoji parku až ke krku, přehodil si bágl přes druhé rameno a v obličeji naladil ten nejnetečnější výraz, jakého jsem byl jen schopen. Narovnal jsem se v zádech, zvedl hlavu a odhodlaně vyrazil k oprýskané modré plechové bráně ve vysoké vězeňské šedo flekaté zdi, kterou jsem z dálky ve svém automobilu míjel snad tisíckrát a vždy ji pouze ignoroval a nemyslel na to, co je za ní. 

Až tehdy, kdy jsem stál u té vězeňské stěny tak blízko, že jsem se jí mohl dotknout a cítil jsem z její omítky vápno a něco, co mi připomnělo jeskyně v Moravském krasu, moje představivost zapracovala na plné oprátky. V té stěně jsem najednou uviděl hradbu, která odděluje svět bezpečí, svobody, zábavy a pohody od světa špíny, zoufalství, násilí, děsu a zmaru. Z rajské zahrady rovnou do odpadní stoky. Beránek předhozený smečce vlků, králíček tygrovi a myška krajtě. Pouta a mříže, mříže a pouta. Moje obrazotvornost se rozjela a já ji nebyl schopen zabrzdit a donutit k poslušnosti. Nechtěl jsem vidět mříže, já chtěl sedět na louce nebo si máchat nohy v potoce. Jenom ne mříže a pouta, žádné vězeňské smradlavé mundůry ani rachocení klíčů v zámcích.

Už z dálky jsem nad vchodem věznice registroval modrou ceduli, na níž jsem až teď byl schopen přečíst nápis Vazební věznice Brno. Všude bylo absolutní ticho, jen odněkud od nemocnice ke mně doléhalo cinkání šaliny, které mi znělo jako umíráček. Kdyby tak šlo pár blbých “poprvé” z mého života jednoduše vymazat, vygumovat nebo použít klávesu delete a zapomenout. Mávnout kouzelnou hůlkou a sedět zase doma v obýváku u televize nebo být v posilovně nebo hrát s přáteli kulečník nebo se milovat s dlouhonohou blondýnou nebo prostě cokoliv, jenom nebýt teď a tady a prožívat tohleto depresivní “poprvé.” Žádné pouta a mříže!

Kousek od vstupu do věznice postávala starší a nepříliš upravená žena, kterou jsem odhadoval na Romku. V každé ruce svírala naditou igelitku s modrým logem potravinového řetězce a něco si tiše pobrukovala. Pozdravil jsem ji vychovaně a ona reagovala tak, že ztichla, sklopila zrak a upřeně pozorovala okopané špičky svých střevíců. Na pravé straně krku měla vytetováno velké srdce probodnuté poněkud roztřepaným šípem a v srdci jsem si přeslabikoval jméno Roman, kde písmeno “N” bylo již málo čitelné a vypadalo spíše jako římská číslice čtyři. 

Na tom jejím tetování byla nejlepší ta finta, že to jméno Roman bylo zrcadlově obrácené, a tak tam na tom krku milovala nějakého Namora. Nemusel jsem být žádný tatér, aby mi bylo okamžitě jasné, že to, co mělo zdobit ženin ladný krček, nemohlo být dílem žádného vyhlášeného tetovacího salónu, ale že muselo jít o výsledek domácí tvorby bolestivě vypíchaný vlastnoručně před zrcadlem a možná i vykoupený nějakým lokálním zánětem, či dokonce některou z forem žloutenky.

Moje nálada se zlepšila. Hluboce jsem se nadechl a byl už už odhodlán stisknout tlačítko zvonku s rozpitým nápisem “Nástupy, návštěvy,” když tu ta žena hlubokým hlasem silné kuřačky prohodila: „Ještli máš náštup, tak nezvoň, mušiš počkat. Majou tam ti šmejdi ňákou kontrolu, nebo co kurva. Otevžou prý ža hodinu nebo v jedenáct, žíkal ten bengo.” 

Když žena domluvila, rozkašlala se tak, že jsem dostal strach, že z ní každou chvíli vypadne na chodník plicní lalok. Pohledem jsem zjistil, že za její šišlání mohly chybějící přední zuby, což v kombinaci s propadlými tvářemi způsobovalo, že vypadala starší, než ve skutečnosti byla. Znovu jsem se podíval na zvonek a malý reproduktor pod ním, ale rychle jsem uhnul pohledem jinam, protože mřížka repráčku byla zalepená zelenkavým plivancem a mně se rázem udělalo šoufl. 

V Romce přede mnou hrklo jako v orloji, přestala kašlat a zaskřehotala: „Poprvé?” „Co myslíte tím poprvé?” odpověděl jsem otázkou. „No pžece, prvotrešt, poprve do basy, ty dilino,” zpražila mne žena a já si uvědomil, že mě rozhovor s ní baví. „Jo, poprvé, ale jsem nevinej,” pokusil jsem se o vtip. Zabralo to. Na tváři se jí rozlil sympatický úsměv, rozchechtala se a z čokoládových očí jí vyhrklo několik malých slziček. Její smích vzápětí přešel zase v hrozivý kašel, ale když ho zvládla, ukázala bradou k věznici a řekla: „Tam je nevinej každej. Nemáš cígo?” Nezištně jsem jí nabídl a v následující slabé hodince mi vykouřila půl krabičky. 

Jako dáma si ode mne nechávala připalovat jendu Camelku za druhou a moje nálada se zvedala, jak mi s něhou v hlase vyprávěla o svém druhovi, který se nejmenoval ani Roman ani Namor, a který je tátou tří z jejích pěti dětí, které teď ona dlouho neuvidí a pak se rozplakala. 

Když se mi jí s rozpaky podařilo uklidnit, začala Edita, jak se mi představila, přivolávat hlasitě rakovinu na nějakého mrdku soudce, který ji poslal už potřetí do basy za nějaké čórky, i když je jasné, že ona nekrade. A když už, tak jenom malinko. Z jejích slov jsem vytušil, že se ten soudce asi nebude jmenovat mrdka, a že čórka je krádež, a že nástup z “volné nohy” znamená nástup do vězení včas a bez policejní asistence, a tak jsem bezděčně začal nasávat i vězeňský argot. 

Edita mluvila a mluvila a já bych se od ní dozvěděl jistě spoustu věcí ze života i o životě, kdybych však už nebyl duchem nepřítomný a nebyl se svýma myšlenkama tam za zdí mezi všemi těmi vrahy, lupiči, zloději a pedofilně zaměřenými sociopaty. Moje představy o životě za mřížemi nebyly najednou tak děsivé, protože jsem měl čas si na ně zvyknout. Jenom na půl ucha jsem tedy vnímal Editin monolog přerušený náhle a bez varování neosobním hlasem z repráku: „Tak Horváthová, už můžete dovnitř!” „Edita teď musí dovnitř a nadlouho. 

Nastupte si, prosím, dveře se zavírají a dlouho se otevírat nebudou,” napadlo mne sice nevesele, ale vůbec ne už frustrovaně. Galatně jsem otevřel Editě dveře, přidržel je, ona udělala způsobné pukrle a než ještě vstoupila do toho svého zamřížovaného očistce, tak mne poučila: „Tady na to nehrajou, tam je jinej švět. Nikomu tam nevěž, jó?” Když za ní dveře zaklaply, došlo mi, že jsem připravený. Na vše a ke všemu. Získal jsem jistotu, že to dám.

V životě lidském je určitě spousta věcí, které se stanou poprvé. V životě je ale sakra málo věcí, o kterých se dá s jistotou tvrdit: “Poprvé a naposledy.” Já jsem toho dne nastoupil poprvé do vězení, ale jestli i naposledy, to je ve hvězdách. Nikomu nevěřím, jak mi tehdy poradila zlatá snědá Edita a spoléhám se jenom sám na sebe. Který šílenec řekl, že “dvakrát nevstoupíš do stejné řeky?” A co vy? Věříte jiným? Věřte. Alespoň jednou poprvé a ne naposledy.

Dušan Faltýnek, Věznice Stráž p. Ralskem