Větrně fouká skrz prosklenou mříž,

mistrně zbarvená vězeňská šeď,

ztraceně vzdálená je svoboda blíž,

do piškotu spletená drátěná změť.

 

 

Spojené kavalce o ticho prosí,

otlučené vinou zmařených let

mužů i žen, co zuby si brousí

na cestu ven či na cestu zpět.

 

Propastné dveře z železných plátů,

průzorem hledí vždy stejná tvář,

židle i stůl i porcelán má tu

blbec i vzdělanec, čorkař i žhář.

 

Ten choulí se zimou, ten pýchou se vzdouvá,

ten chlubí se silou, má z obrazců škvár.

Ten žádá si kafe, ten se sliby smlouvá

za známku z dopisu, za cigaret pár.

 

 

V sintrech a montérkách v pantoflích z gumy,

tisíce duší, tisíce jmen

na nástěnku letitou netečně čumí

člověk, jenž cítí se podveden.

 

Pod záštitou práva, moci a zvyků

uprostřed suti z písmen a vět,

roky se dlouží v krajině vzlyků

na pár metrů čtverečních smrsknul se svět.

 

Odnikud nikam jen mezi hroby

slepí a hluší nic nevědí,

v nehybném pohybu pouta tě zdobí,

pouta, co z kůže jsou mědvědí.

 

Není tu nic, pro co bys brečel,

není tu nic, na co by ses smál.

Myšlenky stejné josou ráno i večer,

tak zmizel jsi světu a číslem ses stal.

 

Pro kázeň a pořádek zákon se tvoří,

pro lačné chřtány úřadů,

zákon jež staví, co zároveň boří,

jak hrne se vpřed dozadu.

 

Siréna ohlásí, že mění se dění,

sčíták či oběd, čas vycházky,

stůj uprostřed davu, to tady se cení

a nespouštěj z oken provázky. 

 

Měj na věčné paměti národa, synu,

že přes systém úřední nejede vlak,

až konečně v sobě nalezneš vinu,

teprve potom můžeš se smát!

 

Poslední řádky na konci zpěvu

a změny, co nikdy se nezmění,

beze vší zloby, vzdoru a hněvu,

to domov je můj, mé vězení.

S. P., VV Ruzyně