Proč člověk obklopený lidmi, cítí se sám

a přesto kousek samoty hledá, se já ptám.

Proč pravdu hledá ve světě lží

a přitom není nikdo, komu věří?

Vzpomínek plný v noci do tmy padá,

ve dne v paměti své sny opět hledá.

Vyprahlý a dočista chladný,

krom smutku a výčitek je jinak prázdný.

 

Každý si svou vinu sám tady nosí,

o odpuštění někteří i Boha prosí.

Bůh mlčí i ten telefon je hluchý,

voda nezažene v ústech pocit suchý.

 

Co je to, co mi žaludek svírá,

je to vina, co mi duši sžírá?

Jsem vinen svou naivitou i hloupostí,

vždy mi bylo málo a nikdy dosti.

A i když si myslím, že trpím velice,

rodina a přátelé trpí mnohem více.

 

Jak dlouho to tu člověk vydrží,

ten žal a pláč v sobě zadrží?

Kolik let se tu dá vlastně snést

a kdo rozhodne, jak dlouhý je můj trest?

 

Kdo vůbec ví, co je dobré a ce ne?

Kdo o tom vlastně dneska rozhodne:

Nějaký soudce nebo jiný pán,

je to snad matka, či jiná z dam?

Co je spravedlnost, kdo to dnes ví

a kdo je ten, co mě vskutku odsoudí?

 

Ne, ani žádný známý Bůh to není,

dokonce ani jeho možné pokolení.

Je to snad svědomí a srdce mé,

to je to, co nutí mě dělat dobré i to zlé?

Kdo všechno tohle dobře ví

a kdo mi na mé otázky odpoví?

 

Není to nikdo jiný, než-li život sám,

teď už moudře já ho užívám.

Snad už to teď navždy vydržím,

moudrost, svobodu a radost za to obdržím.

M. N., Věznice Plzeň