Klidně jsem se posadil a podíval se přímo na něho. On koukal na mě, no spíš skrze mě. Nebo mi to v ten moment asi tak jen připadalo. Nevím. Seděli jsme naproti sobě. V malé, zatuchlé a tmavé místnosti s oknem do vězeňského dvora u počmáraného dřevěného stolu s přetékajícím popelníkem plným vajglů.

Zavřel oči, hlasitě se nadechnul a ještě hlasitěji vydechl. Ale teď už mi koukal alespoň přímo do obličeje. Ve tváři měl smutek a strach s beznadějí. Na tváři vrásky a neoholené strniště. Oči měl přítomné, azurově modré a upřímné. Stále ve střehu, těkaly mu sem a tam po místnosti, po mně, po místnosti. Po mně! Nebál se mě. Zajímalo ho, co se bude dít? Nebo mu to bylo fuk?

Začaly se mi potit dlaně, sáhl jsem do pravé kapsy kalhot a vytáhl cigarety a zapalovač. Položil je na stůl hned vedle čmáranice A.C.A.B. Koukal otevřeným oknem na šedivou a těžkou oblohu. „Chceš si zapálit? Vezmi si.” Jeho oči sjely od okna směrem ke stolu. Jednu si vzal, připálil jsem mu a sledoval, jak vyfukuje kouř. Lokty položil na stůl, narovnal se, olíznul si spodní ret a díval se na mě. Vyfukoval namodralý kouř, ten stoupal v malé místnosti ke stropu a líně se táhnul směrem k oknu, kde splynul s šedým nebem. Odněkud za zdí, asi ze shora se ozývala melodie známé písničky z rádia. Nemohl jsem si vzpomenout jaké. Paměť mě poslední dny hodně zlobila. Vyfoukl kouř a típnul oharek do přecpaného popelníku. Rukou si pročísl černé husté vlasy a podíval se na mě.

Povídá mi, „to hrajeme nějakou hru?” Dvakrát mrknul dlouhýma řasama. Nebo ta písnička hraje zespoda? Uvažoval jsem v duchu a najednou jsem se v mysli vrátil do špinavé místnosti, ke stolu a k němu. Odpověděl jsem mu, bez mrknutí oka, že tohle žádná hra rozhodně není! Sesunul lokty podél těla. „A proč tu teda vlastně jsem,” řekl. „Já chci odsud pryč, nechci tu být! Chci, já chci… sakra nevím, co chci.” Řekl a vzdychl. „Chci už domů,” syknul.

Bylo mi ho líto, chtěl jsem mu pomoct, ale nevěděl jsem jak. Dlaně se mi pořád potily. Přisunul jsem židli blíž ke stolu a opatrně posunul přecpaný popelník. Zakryl škrábanici, vyrytou do dřevěné desky. Podíval se na mě a já na něho. Taky si přisunul židli. Mezitím venku zahřmělo a oba dva jsme otočili hlavy směrem k oknu. „Ochladilo se, asi bude bouřka,” řekl tiše. „Asi ano,” odpověděl jsem stroze. Ale ať si třeba padají trakaře, myslel jsem si ve skutečnosti v duchu. 

Najednou jsem sám sebe překvapil a vykřikl jsem na něj. „Už mi, sakra, řekneš pravdu, co s tebou je, proč jenom sedíš, čumíš a nemluvíš? K čemu tenhle tyátr, tenhle sedánek, přeskočilo ti? K čemu stupidní otázky bez jasných konkrétních odpovědí? Co po mně chceš? Co to znamená? Nechápu to a nerozumím ti. A místo toho tu sedíme, jak dvě trubky a jediné, co se od tebe dovím, je, že se ochladilo a bude bouřka.” Uhnul pohledem. „Myslel jsem, že tě skutečně něco trápí a že si chceš ulevit, promluvit? Ale chováš se jak! No, to je jedno! Já tě tu nechám a půjdu.”

Poraženě jsem sebral zapalovač a cigarety. Nechtěně jsem koncem rukávu zavadil o popelník. Ten padal ze stolu a rozplácnul se o kamennou podlahu. Vzteky jsem do něj ještě kopnul. Rozkutálel se a zastavil o těžké kovové dveře místnosti.

Oharky cigaret a popel vytvořily nesymetrickou cestičku až k nim. Za oknem zase zahřmělo, už pršelo, vítr ani nefoukal. Sebral jsem popelník a při tom rozvířil na zemi rozsypaný popel. Vrátil ho zpátky na stůl. No, spíš jsem s ním o stůl praštil. Sednul jsem si a obličej zabořil do zpocených dlaní. Liják bubnoval do okeního parapetu, nic jiného jsem v tu chvíli nevnímal. Bylo mi jedno, kde jsem, proč tu jsem a jak dlouho tu budu. Kolikátého je dneska? Bylo mi jedno absolutně všechno. Spadl jsem na dno, na dno popelníku - napadlo mě.

Podíval jsem se přes stůl na něho. „Tak tohle je ten trest, tohle je to odnětí svobody, ta bezmoc, to ponížení a hnus, ten život mezi čtyřma zakouřenýma stěnama?” Zase se díval skrze mě. Napřímil jsem hlavu, dlaně chladné. Vyndal jsem si cigarety a zapalovač na stůl.

On tam prostě jen tak seděl, koukal na mě těma svýma azurově modrýma očima a tekly mu slzy. Stékaly mu po lícních kostech, po neoholené tváři. Tekly mu proudy slaných slz už skoro po krku, dolů do výstřihu trika s dlouhým rukávem. Dýchal tiše a nepravidelně. Plakal. Místnost ozářil blesk, zahřmělo. Uvědomil si, že mu je zima. Automaticky si zapálil cigaretu a já na něho koukal, jak se snaží. Snaží se utřít slzy špinavým koncem rukávu. Nešlo mu to!

Podíval se na mě, jako kdyby chtěl pomoct a měla by to být teď jeho veškerá činnost po dobu následujících měsíců. Utírat si slzy z obličeje. Jestlipak je mu líto i mě? Budeme se tu u počmáraného stolu litovat navzájem? Rok, dva roky? Budeme tu sedět, kouřit a užírat se navzájem? Co bude? Za rok, za dva? Co bude za… třeba takovou hodinu? Zbydou nějaké slzy ještě vůbec? 

Minulost nikdy nevrátíme, nezměníme. Ale můžeme změnit sami sebe. I navzájem. Já jeho, on mě. Podívali jsme se na sebe. Můžeme, musíme jenom chtít. On chtít a já musím chtít sám za sebe. A já chci a změním se. Ať už s ním nebo bez něho!

Otočil jsem se k oknu, kde se těžkými mraky snažily prodrat ven sluneční paprsky, přestalo pršet. Típnul cigaretu a díval se taky na okno. V ten okamžik se otevřely těžké kovové dveře. Místností projel čerstvý vzduch, popel na zemi změnil tvar cesty. Oba jsme se otočili k muži v modré uniformě se svazkem klíčů připnutých k opasku. Slunce se pomalu vlévalo do místnosti a rozjasňovalo ji. Už se nezdála tak malá a těsná.

„Je čas ho vrátit, pane,” povídá muž v uniformě. „Potřebují ho i další vězni, nemůžete ho mít celé odpoledne jen pro sebe a sedět tu sním.” Zvednul jsem se a uchopil zrcadlo o velikosti záchodového prkénka a podíval se do něj. Už jsem neměl prázdné azurově modré oči. Už jsem neměl uslzené oči. Ani smutné nebyly. Byl v nich najednou život, chuť, světlo a budoucnost. Na záda mi dopadaly sluneční paprsky. Nespocené dlaně předaly muži v modré uniformě zrcadlo. Převzal ho, usmál se a poděkoval. Zabouchl těžké dveře, cinkot klíčů se začal vzdalovat.

Stál jsem sám ve vězeňské cele číslo osmnáct rozhodnutý žít a ne jen přežívat. Druhý den jsem si od muže v uniformě vyžádal zrcadlo znovu a oholil si na tváři strniště. Když odešel, vzpoměl jsem si na tu písničku z rádia - jdi za štěstím…„Já půjdu. A vy?”

J. H., Věznice Jiřice