Už jsem skoro zapomněl jaké to je. Měl jsem za sebou osmileté, podotýkám spokojené manželství, založené na společné důvěře, a tak jsem ani nemusel vysvětlovat, proč zůstanu v Praze po veletrhu přes noc. Jednoduše to moje práce vyžadovala. S kolegy jsme si dali něco k jídlu, potom pár piv, a jak se dalo očekávat, vyrazili jsme do centra projít několik barů.

Letošní rok byl přehledem nechutných obchodních úspěchů a naše vodiče se instalovaly v těch největších stavbách. Sesbírané smlouvy nám zajišťovaly minimálně čtyřletý výhled, co je pro majitele luxusní nástroj, jak si plánovat investice. Za to všechno nás obchodníky oceňoval výplatou, že si nemůžu ani dovolit uvažovat nad změnou. 

Stejně jako můj šéf i já mám budoucnost postavenou na základech provizí, které mi v následujících letech vyplatí, a jimi postupně umořím hypotéku a doplatím leasing na soukromý offroad. Nikdy bych nevěřil, že se budu mít tak dobře, zvlášť když jsem ani nesplnil podmínky ke studiu na vysoké škole. Každopádně tohle je úplně jiný příběh.

Pivo by se nikdy nemělo zapíjet vodkou. Když opomenu nesnesitelné bolesti hlavy, podněcuje to pěkně pitomý nápady. Tenhle skončil návštěvou bordelu. Nebudu si na nic hrát a vykládat, že mě kluci museli přemlouvat, to vůbec ne. Když padl návrh, ihned jsem si to obhájil, že už osm let splňuju představu dokonalého muže, a jestli teď drobně vykolejím, jenom mi to vlije do žil čerstvou krev. Ve zkratce řečeno, měl být večírek s “holkama za peníze” ku prospěchu mojí manželce.

Pražský kolega věděl kam zajít. Byla to boční ulice na Vinohradech, kde jsme v úrovni chodníku zazvonili, a hlídač přišel otevřít mříž. Doteď jsem byl v takovým zařízení dvakrát, tohle bylo potřetí. V barech to nebylo tolik poznat, všude mi přišlo plno, ale tady zela prázdnotou určitě desítka boxů. Měl jsem tak nakoupeno, že fakt nedokážu přesně říct, jak to tam vypadalo. Kolega se radši zeptal, jestli tam nebudeme sami a jestli mají dost holek.

Během chvíle se prázdné prostory naplnily, my strkali rozměněné stovky holkám u tyče za podvazky, a když se mi chtělo sáhnout jedné z nich za kozy, dal jsem jí jednoduše stovku přesně tam. Zatímco jsme se v baru opíjeli zhruba do desíti, tady jsme zůstali do tří do rána. Tři kluci od nás si střihli dokonce dvě čísla a já se pořád nedokázal rozhoupat, jestli mám jít na pokoj s touhle sympatickou brunetkou nebo ne.

Začali jsme si povídat “o počasí” a skončili jsme u opravdových soukromých strastí. Teda já jsem ve srovnání s ní úplný břídil. Bylo jí šestadvacet, o čtyři roky mladší než já, měla desetiletou dceru. Otec jejího dítěte je Ukrajinec, který přijel za prací a ona zjistila, že je v tom, až když mu skončily pracovní víza a ztratila na něj jakýkoliv kontakt. Konečně by to asi ničemu nepomohlo, protože pár tisícovek, co si vydělal, šetřil, aby přivezl něco domů svým dětem. Mladá hloupá lolitka byla jenom povyražení.

Když s tím doma vyrukovala, odbyla si několik facek od otce, který ji podle toho, co mi řekla, obvinil, že je děvka, s kterou nechce mít nic společnýho. Myslel to tak vážně, že ji na poslední chvíli zachránila před ulicí matka. Když se v polovině osmého měsíce narodila podvyživená holčička, Natálie si prožila násobná muka. Přísahala, že jestli to ta malá nepřežije, sama si vezme život. Když to dopadne dobře, ona život obětuje, aby své dceři zajistila pohodlí.

Dcerka to přežila a Natálie potkala chlápka se zánovním BMW. Párkrát s ním někam vyrazila, což se zase potkalo s výčitkami otce, že je nejenom kurva, ale že hází starost o svýho fakana na matku. Využila tak první nabídku a odstěhovala se s tím chlapem do Prahy.

Až v Praze zjistila, jak se doopravdy živí. Se svými kamarády dělal daňové podvody, občas někoho na zakázku zmlátili nebo nejmíň vydírali předluženého podnikatele. Ukázalo se, že má v péči dvě dospívající děti, že mu není třicet osm, ale čtyřicet pět, že dvakrát seděl, matka dcer je silná narkomanka… no prostě pohádka podle námětu bratří Grimmů. V nové domácnosti začala fungovat jako uklízečka, starala se o dva puberťáky, kteří k ní necítili sebemenší respekt, a aby nebyla jen příživník, ten frajer jí sehnal práci zrovna v bordelu. 

“Má to jednu výhodu, že mě aspoň přestal mlátit, protože bych si s modřinama nic nevydělala.” Těžko bych v jejím tvrzení hledal výhodu…

Večer se majiteli nemohl vyplatit. Celkově jsem viděl maximálně dvacet chlapů, kteří nemohli uživit tři desítky holek. Natvrdo se mě vyhazovač zeptal, jestli půjdu píchat.

“Píchat?”

“Jo, víš, co to znamená, ne?!”

S takovým primitivem se bavit nemusím. Řekl jsem, že si to ještě rozmyslím, protože mě příběh Natálky zajímal, ale on měl protinávrh, ať si chodím povídat do knihovny, mám si vypít pivo a vystřelit.

Natálie mi ještě stihla říct, jestli si nechci jít sednout někam jinam. Kdyby to zjistil majitel, že se chceme scházet mimo jeho barák, určitě by nebyl nadšenej, a tak mi jen heslovitě vysvětlila, kde je bar ve spodní části Václaváku, že ona tam bude za takových čtyřicet minut.

Vylezl jsem ven, a protože už začínalo svítat, zvedl se mi žaludek. Už ve škole jsem to tak měl a východ slunce je vždycky špatný znamení. Ani jsem se nepokoušel zastavit taxík, ale vzal jsem to přes McDonald´s u koně. Nikdo se mnou nezůstal do konce a já jsem trochu zalitoval, že jsem se radši včas nesebral. Upsal jsem se k tomu, že budu poslouchat příběh jedné nešťastné holky, která se provinila jenom tím, že v pubertě naletěla.

Došel jsem s malým zpožděním k tomu místu, kam bylo vidět čelní výlohou přes grafiku míchaných koktejlů. Natálie seděla u stolku hned u okna, a jak si mě všimla, mávla. Ukázala mi, že vchod je za rohem. Mávnutí jsem jí oplatil, zatočil jsem za roh a pokračoval jsem asi padesát metrů, kde stály taxíky. Sedl jsem na zadní sedadlo modrého Superbu.

“Do Corinthie.”

“Na Kongresovku?”

“Jo, na Kongresovku.”

Stačilo. Na dobrodružství už asi nejsem stavěnej.

L. H., Věznice Mírov