Co dnes víme o subkultuře mládeže, které na začátku 90. let jen v Praze propadlo tisíce kluků? V Praze se začala objevovat už v druhé polovině 80.let, ale šlo o tak malou skupinu, že většině lidem splývala s punkovou scénou.

Když se krátce po listopadové revoluci v ulicích Prahy najednou objevily stovky skinheads, všichni se divili, kde se to tu vzalo. Novináři se v té době tématu věnovali hodně, ale buď to brali za špatný konec, nebo se bavili se skinheady, kteří jim pořádně neměli co říct.

Tvrdé jádro se s novináři nebavilo nikdy, a tak činy a samotná existence skinheadů zůstávaly jen na výkladu neznalých novinářů. Lidé tehdy dost často projevovali ke skins sympatie, ale v době, kdy jsem tomuto hnutí propadl já, už tomu zase tolik nebylo. Ze svého pohledu se teď pokusím vysvětlit mou vlastní motivaci, která mě někdy v roce 1998 vedla k tomu, že jsem si ostříhal hlavu a začal žít nebezpečným životem mladého pražského skinheada a fotbalového chuligána.

Dětství bylo v pohodě, plno zábavy, slunce a milující rodina. Logicky se tedy nabízí otázka: proč? Jedno z vysvětlení může být to, že můj dědeček mě již od útlého dětství zahrnoval nejrůznějšími informacemi z politického spektra a celkového celosvětového dění. On v minulém režimu něco znamenal, a tak toho věděl opravdu dost. O tom ale psát nechci.

Zkrátka jsem začínal docházet k přesvědčení, že ti, co nám vládnou, jsou lháři. A já se tomu prostě musím nějak postavit. Byl jsem již ve věku, kdy si člověk začíná utvářet konkrétní názory a zároveň se chce stavět do role rebela. Hodně věcí kolem mě se mi nelíbilo a někteří lidé ve mně svým chováním vyvolávali odpor. Měl jsem rád svou zem, své město a také jsem miloval sport - především fotbal.

Můj otec ho se mnou hrával a časem jsme spolu začali navštěvovat fotbalová utkání.Táta fandil Spartě a právě tam naše návštěvy směřovaly. Když teď pominu fotbal, musím poznamenat, že Sparta měla největší fanouškovský tábor v Praze. Pokud vím, tak začátkem 90. let si hodně lidí na Spartě oholilo vlasy, byli extrémně vpravo. Někdy i víc než některý skins. Kotel Sparty byl místem srazu těch nejradikálnějších elementů z Prahy a právě toto prostředí mě naprosto pohltilo.

Z nevinného pokukování při našich fotbalových výletech s otcem se nakonec ze mě stal plnohodnotný člen “fotbalové bandy”. Rodičům jsem pochopitelně neřekl celou pravdu. Prostě jsem si jen vyprosil, abych mohl jít na fotbal sám. Při zápasech Sparty bylo tehdy naprosto normální, že se z kotle ozývalo hromadné hajlování. To už by dnes nebylo možné. Zápasy provázely nejrůznější výtržnosti, střety s Policií a samozřejmě s konkurenčními skupinami Hooligans.

Nebylo to tenkrát o nějakých férovkách jako dnes. Bylo to mnohem víc nespoutané a zároveň nebezpečné. Mimo tyto aktivity jsem se stal členem Republikánské mládeže, což byla taková líheň budoucích radikálů. Účastnil jsem se různých demonstrací a pochodů, při kterých docházelo téměř pravidelně ke rvačkám a střetům s anarchisty. Neexistovalo vyjít ven a s někým se neservat. Již delší dobu byla pražská “rudá scéna” v kontaktu s militanty z Německa a ledacos se od nich přiučila. Svedli jsme proti sobě nemalé množství bojů.

Pokud jsem si myslel, že jsem se coby fotbalový fanda vyhranil, tak jsem se spletl. Skutečné vyhranění přišlo až po seznámení s fanoušky Baníku Ostrava. V tuto chvíli to možná nedává čtenáři smysl, ale já si myslím, že některé věci a události prostě smysl nedávají. A tak já - rodilý Pražák s dialektem jako poleno, jsem se stal ortodoxním Baníkovcem. Staří mě uznávali, což byla pocta.

Zažil jsem toho dost, zejména mezi léty 2000 - 2008. Připadali jsme si jako Vikingové, když dobývali Evropu. Všude, kam jsme přijeli, jsme způsobili obrovské haló. Ovšem nestáli jsme o to. Také by bylo dobré zmínit, že v 17 letech jsem měl první záznam v rejstříku trestů, což prakticky výrazně ovlivnilo můj budoucí život, samozřejmě negativně. Nevím, kde všude jsem mohl být, ale určitě jsem nemusel skončit zde.

Nikdy jsem nepatřil k takových těm seznamovacím typům nebo diskotékových klukům. Prostředí, ve kterém jsem se pohyboval a zároveň styl života, který jsem vedl, to prostě nešlo s určitými aktivitami dost dobře dohromady. A to je další škoda. Někdy kolem 24. roku mého života jsem poznal svoji budoucí manželku. Za rok se nám narodil syn, a můj život dostal úplně nový rozměr. Vše jsem odložil stranou a věnoval se rodině.

Myslím, že jsem se snažil a rodinu velmi miloval, ale z nějakého důvodu jsem se nedokázal vyrovnat s minulostí. Stále mě v myšlenkách pronásledovala a často jsem narážel na nedořešené problémy s ní spojené. Někdy jsem úplně vypnul, jindy jsem se ztratil v nějakém bludišti, odkud jsem nedokázal najít cestu zpět. Pokusy o řešení vždy ztroskotaly. Nastartování, výdrž, polevení, pád a to stále dokola.

A jak to dopadlo? Po všech těch pokusech a šancích, které jsem dostával, jsem se dokonale namotal do něčeho, co se mě absolutně netýkalo a stal se ze mě spolupachatel vraždy. Teď si odpykávám třináctiletý trest odnětí svobody a můj jedenáctiletý syn a stárnoucí rodiče mě navštěvují ve věznicích. Mám za sebou Prahu, Valdice, Mírov, Horní Slavkov. Vše v jednom trestu. Zažil jsem totální psychopaty, kavkazské a muslimské mafie, Romy, co neuměli číst ani psát, pár kanibalů a jiných deviantů.

Ale taky jsem se setkal s řadou lidí, kteří si pokládají stejnou otázku jako já: proč? A stejně jako já se snaží nalézt řešení. Od 17 let jsem byl v kruhu průserů, myslím těch, co končily u soudu. 13 let jsem dostával šance, až nastalo to největší selhání a rezignace na život. A tak jsem těch 13 let dostal natvrdo.

Některá čísla jsou asi opravdu osudová, pokud tedy nějaký osud existuje. Spíš bych to viděl tak, že máme na výběr. A já jsem si vybral. Ale zrovna jako máme možnost výběru, tak zároveň mám možnost změny. Já se pro ni rozhodl. Boj pokračuje, ale s nejasným výsledkem….

D. Z., Věznice Horní Slavkov