„Nemáme love. Co s tím?”
„Nevím, nechce se mi nic řešit. A vůbec, neotravuj, jdu si zahrát.”
„Ok. Tak ty si hraj a já to vyřeším. Co ty na to, bráško?”
„Hmm. A musím něco dělat?”
„Vůbec nic bráško, usmaž si kilo hranolek, mrkni na nějaký porno… Prostě buď v pohodě, o všechno se postarám.”
„Tak fajn, ale teď už mi dej pokoj.”
Dost podobně vypadal náš první rozhovor. První z mnoha. Pomyslný první krok na cestě do zatracení.
„Hele, pamatuješ na ten film, co jsme viděli včera? O tom vyděrači, udělal love a ještě vyjebal s poldama. Co zkusit něco takovýho?”
„Co? Neříkal jsem, ať mi dáš pokoj? A vůbec, nevidíš, že hraju?”
„Aha, tak sorry bráško nenech se rušit. Dám to do kupy a uvidíme, třeba to něco hodí.”
„Vrrr…”
_________________
„Dobrý den, policie České republiky. Jste podezřelý z trestného činu vydírání ve třetím odstavci. Půjdete s námi.”
„Škyt. Cože?”
_________________
„... se odsuzuje k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 3 roky do věznice s ostrahou se zkušební dobou 5 let.”
„Škyt. Cože? Co se to…?”
„To nic, bráško, všechno je v poho, mám to pod kontrolou. Jdi si hrát.”
„Hm. Ok. Když to říkáš…”
_________________
„Hele, zamakal jsem a tentokrát to vyjde, bráško. Jdeme na to?”
„Jdeme? Kam? Mně se nikam nechce. Viděl jsi, jak to vypadá venku?”
„No jo, pravda. Sorry bráško, nechám tě odpočívat.”
„Dík. Mimochodem, jak to vypadá s těma prachama?”
„Benga nám to zasekli.”
„Hm. Zmrdi. Tak dobrou.”
„Dobrou, bráško.”
_________________
„Cvak. Bum! Prásk!”
„Co je to za kravál?”
„To by katr bráško. Ale buď v klidu, mám to pod kontrolou.”
„Katr? Hm, tak jo.”
_________________
„Přišel mi dopis? Nikomu jsem nepsal…”
„To jsem byl já. Dostali jsme desítku a přišlo dovolání ze Štrasburku.”
„Desítku? Takže máme love. Dobře ty!”
„Hm. Trochu jinou desítku, ale mám to pod kontrolou bráško, žádnej strach.”
„Jak jinou? A kde mám komp? A kde je máma a táta? A synovci?”
„No, bráško, soudce nás zaříz a advokát to posral, takže sedíme. V base. Ve valdicích. Ale žádný strach, budu kopat, kde se dá.”
„Sedíme? V base? Ve Valdicích? Vždyť jsem nic neudělal!”
„Viď že ne, bráško, však to všude píšu, že jsme nevinný!”
_________________
„Pane?!”
„Kdo to je a co chce?”
„Nějakej psycholog. Furt se do mě naváží a chce mluvit s tebou.”
„Se mnou? To kecá, se mnou nechce mluvit nikdo. Ale ať mě nesere, do tebe se nikdo navážet nebude!”
„Díky bráško.”
„Hm. Fakt se mnou chce mluvit? A proč?”
„Asi od tebe bude chtít nějakou práci. Jdi si radši lehnout, máme před sebou ještě 6 let. Ale letí to, ne, bráško?”
_________________
„Pane?!!”
„Ty vole, von mě nenechá, hele já s ním pokecám a pošlu ho rovnou do hajzlu, jinak nás fakt nenechá.”
„Tak jo, ale buď opatrnej, víš, že jsi s nikým dlouho nemluvil.”
_________________
„Pane!”
„Hm?”
„No konečně, už jsem se bál, že jsem o vás přišel.”
„Co je? To jsem u doktora nebo co?”
„Hm, něco takového. Teď mě dobře poslouchejte, nebudu to víckrát opakovat.”
_________________
„Hele, musíme si promluvit.”
„O čem?”
„O nás.”
„Ale bráško, nech to na mě. O všechno se postarám.”
„Leda hovno!”
„Ale…”
„DOST! UŽ ANI SLOVO!”
KONEC (nebo ZAČÁTEK?)
L. B., Vazební věznice Liberec
