Motto výstižně charakterizuje principy českého vězeňského zdravotnictví na počátku 21. století. Podle mého názoru je ale odrazem celkové běžné cesty ke špičkové, bezplatné a plně dostupné lékařské péče pro všechny. Jak už v roce 1996 řekl tehdejší náměstek ministra zdravotnictví pro reformu českého zdravotnictví, jsou tyto požadavky najednou nedosažitelné. Chápu to. Co však nechápu, jsou situace, kdy o poskytnutí nezbytné zdravotní péče ve vězení, tedy v situaci, kdy je výběr svobodné volby lékaře omezen, rozhoduje solventnost pacienta a nikoliv jeho zdravotní stav. Vězeňské zdravotnictví jsem zažil na vlastní kůži a nestačil jsem se divit. Ale popořadě…

Po zatčení jsem strávil více než 48 hodin na CPZ-ce, aniž by mě někdo omezoval v pravidelném užívání léků. Policisté pouze akceptovali, že jako cukrovkář s diabetem II. typu musím dvakrát denně užívat předepsané léky. Avšak poté, co jsem byl vzat do vazby, mi byly všechny léky odebrány s tím, že jejich užívání musí posoudit vězeňský lékař. To jsem chápal. Co jsem však nepochopil, proč jsem musel být bez léků sedm dnů. Tak dlouho trvalo, než mě prohlédl vězeňský lékař, sepsal mou anamnézu, povolil mi užívání léků předepsaných mým diabetologem a vězeňský personál mi léky doručil. Později jsem však zjistil, že jsem na tom byl ještě dobře, když spoluvězeň na cele, těžký diabetik, který měl dostávat třikrát denně inzulin v injekční formě, léky dostal až po deseti dnech a dvou urgencích jeho advokáta.

Po čase pravidelná dietní strava vykonala své. Hodnoty krevního cukru se snížily k normálu a já zhubnul o 10 % své původní váhy. Množství léků na snížení hodnoty krevního cukru mi navzdory pravidelným kontrolám ale nikdo nesnížil. A výsledek se brzo dostavil – jedné, nikoliv krásné, noci jsem dostal hypoglykemický šok. Nikomu takový zážitek nepřeji. Jen díky shodě šťastných náhod jsem přežil. Spoluvězeň absolvoval civilní službu jako saniťák ve fakultní nemocnici a vytrvalým bušením na katr přivolal dozorce a ti pak záchranku. Jen tak se mi dostalo nezbytné pomoci v podobě dvou kapaček glukózy rovnou do žíly. Dnes na to vzpomínám s jistým povděkem, protože přesně vím, jak se hypoglykemie projevuje a tudíž budu moci řídit auto i po propuštění z VTOS. O to větší však bylo moje překvapení, když jsem se po příchodu do věznice v Horním Slavkově dozvěděl, že ve zdravotních záznamech z vazby je uvedeno, že hypoglykemii jsem si způsobil sám tím, že jsem neužíval léky na snížení hladiny krevního cukru. Že je to pitomost? Tak to si myslím také.

Po tomto nepříjemném zážitku mi vězeňský lékař dávky léků snížil. Přesto jsem hypoglykemický šok prodělal ještě dvakrát. Ironií osudu jsem ten poslední hypoglykemický šok dostal ve vězeňské nemocnici na Pankráci, kde mi hladinu krevního cukru měřili dvakrát denně. Přitom shánění alespoň dvou lžiček cukru v moderně vybavené nemocnici působilo značně tragikomicky. Účelu však bylo dosaženo – dostalo se mi první pomoci.

Jinak musím říci, že první pobyt ve vězeňské nemocnici na Pankráci, kde jsem byl na operaci, zanechal na mě dobrý dojem. Možná to bylo způsobeno tím, že po devíti měsících života v malé cele při umělém osvětlení na mě velký nemocniční pokoj s velkým, byť zamřížovaným oknem s výhledem na Prahu a denně teplá voda na pokoji, působily jako nesmírný luxus. Možná i tím, že zdravotnický personál se k nám na „sterilní“ chirurgii choval jako k lidem.

Operace se zdařila a já poprvé zažil dálkovou eskortu z Prahy do Ostravy. Byl to návrat do vězeňské reality. Skutečnost, že jsem týden po operaci břicha, nikoho nezajímala, a tak jsem si užil vláčení těžkého vaku a jen jsem se celou cestu modlil, ať to stehy vydrží.

Naštěstí stehy cestu vydržely a já doputoval do jedné z nejšpinavějších cel vazební věznice v Ostravě. O dodržování doporučené hygieny pooperační rány jsem si mohl jen zdát. Vězeňskou realitou začátku 21. století je sprchování pouze dvakrát týdně. Vzhledem k mému zdravotnímu stavu se mi podařilo přemluvit vězeňského lékaře a dostalo se mi výsady jednoho zdravotního sprchování týdně navíc. Ale ouha. Toto mimořádné sprchování probíhalo vždy v pátek navečer a jako na potvoru v čase, ve kterém mi byly jednou za 14 dnů povolovány telefonáty manželce. A tak s ohledem na to, že jsem před zvýšenou hygienou dával přednost desetiminutovému rozhovoru s manželkou, výsledek se záhy dostavil. Rána se zanítila… Požádal jsem lékaře o předepsání antibiotik, ale narazil jsem. Podle lékaře antibiotika byla lékem s doplatkem, a tak mi doporučil raději paralen, protože ten byl bez doplatku. Rázně jsem tuto léčbu odmítl s tím, že peníze na nákup léků mám a že si rád za adekvátní léčbu připlatím. Prostě: „Bez peněz do vězení nelez!“ Po dvou dnech jsem antibiotika obdržel a kupodivu bez doplatku. Ale bylo už pozdě. Zhnisané stehy praskly a hnis se ze mě valil. K mé neskonalé smůle se tak stalo v sobotu a já musel půl dne čekat na to, až mě odvezou do městské nemocnice v Ostravě na pohotovost.

Spoutaný na rukou a na nohou tzv. medvědem, abych dozorcům náhodou neutekl, jsem byl odvezen k civilnímu lékaři. Výhodou řetězy spoutaného vězně v nemocnici je, že nikde dlouho nečeká. Tak i mně se dostalo okamžitého vyšetření. Na verdikt ordinujícího lékaře – okamžitě reoperovat! - dozorci namítli, že to nejde, že mě v nemocnici nemá kdo hlídat, „bo nejsu lidi“ a s těmito slovy mě odvezli zpět na vazbu. To, že mi dozorci po návratu sebrali veškerý obvazový materiál, kterým mě sestřička v nemocnici vybavila, abych si ránu mohl sám převazovat, a ještě po mě požadovali úklid hnisem znečištěné podlahy v eskortní cele, byl jen „drobné vady na kráse“.

Přestože jsem se snažil využít obvaz, kterým mi v nemocnici prasklé stehy obvázali, do posledního nezašpiněného kousku, v neděli ráno jsem už nezbytně převaz potřeboval. Nastalo nové martýrium přesvědčit dozorce, že na převaz do nemocnice nutně potřebuji. Tak jsem tedy jel. Ošetřující lékař v městské nemocnici byl překvapen, že mě opět vidí ve své ambulanci na pohotovosti. Měl jsem přeci už být po opakované operaci na pooperačním oddělení. Když ale slyšel, že žádná reoperace nebyla, a hlavně, když uviděl, že na ráně mám původní obvaz, nyní už zcela nasáklý hnisem, začal v mezích možností neprodleně čistit. Při tom mě a hlavně dozorce poučoval o tom, že tady už může jít o život.

A o život mi asi šlo. Usuzuji tak z toho, že v pondělí ráno okamžité poté, co vězeňský lékař začal ordinovat, se začalo konečně něco konat. Před osmou hodinou už jsem byl v sanitce a na cestě do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. V úterý předoperační vyšetření. A ve středu odpoledne jsem už byl na operačním sále. Ve čtvrtek během dopoledne jsem se už probíral z anestezie. Vedly do mě a ze mě hadičky a pořádně jsem nevěděl, jak se vlastně cítím. A do toho přišel dozorce:

„Člověče, jak to, že nemáte sbaleno?“ houknul na mě. „To nechcete jít domů?“

Slabě jsem namítl, že jsem necelý den po operaci a balit se nemohu, protože mám kapačku, dren a cévku.

„Pošlu sem sestru“, řekl o něco přívětivěji a odešel.

Sestra dorazila za půl hodiny, odpojila ze mě hadičky a konstatovala, že teď už mohu jít domů. Nesměle jsem namítl, že s čerstvou operační ranou a drenem se mi do 150 km vzdáleného domova pojede dost blbě.

„No jo… to je fakt“, opáčila. „Tak to budu muset zařídit ještě přeložení do nějaké normální nemocnice. A převozní sanitku. To je zas práce!“ A zmizela.

Opět se objevila asi po dvou hodinách. Tentokrát přišla už se sanitáři z civilní nemocnice.

„Tak Vám to teda vyšlo“, řekla mi na rozloučenou. „Asi Vám advokát to zanedbání rány a její hnisání dobře poradil.“

Přidat komentář