Pronikavý zvuk budíku, stojícího na nočním stolku, se vpíjí do snů staré ženy. Celou noc nemohla spát. K ránu pak na malou chvíli zabrala a z podivných změtí obrazů ji vysvobodilo až bolestivé zaúpění hodin. Je právě 3:15 a za okny je hluboká noc.

background 3332559 480

 

 

Z manželské postele páně vstává unavená žena. Tiše, aby neprobudila svého muže, který hlasitě oddychuje do ticha noci. Opatrně zavírá dveře. Rychle se obléká. Pak několikrát úzkostlivě zkontroluje obsah své kabelky. Shýbá se pro objemný – pečlivě zabalený balík – stojící u vstupních dveří a s vypětím všech sil ho táhne až na autobusovou zastávku.

V ulicích města je tma – jen tu a tam kájená světly zbloudilých automobilů. Je po dešti. V domech dohasínají poslední světla a pod lampami ožívají opozdilci, na něž čeká jen ticho osamělých pokojů. Stojí – sama – na nástupním můstku. Pak uslyší zvuk motoru, blížícího se zdáli. Obrovské reflektory rozráží tmu, která ji obklopuje. Zapískají brzdy. Nastupuje.

Když se usadí na jedno z prázdných míst, vytáhne z kabelky telefon „Jsi vzhůru?“ ptá se do ticha prázdného prostoru. „Už jsem na cestě“ ozve se z druhé strany aparátu. „Potkáme se na nádraží, ano?“ „Za chvíli jsem tam. Jen ještě zavolám klukům. Za chvíli ahoj“. „Ahoj.“ Vlak odjíždí ve 4:12. Čeká je 300 km dlouhá cesta. Cílem je Věznice O.

Ve 3:55 se všichni čtyři setkávají u budovy hlavního nádraží. Rychle se proplétají nepřítomnými pohledy ospalých tváří. Na nástupišti je již přistavený vlak. Usazují se v prázdném kupé rychlíku. Cesta je dlouhá. Muži spokojeně klimbají. Ženy vedou živou debatu. „Neměla jsi jezdit, povídá postarší žena.“ „Slíbila jsem mu to. Že se předtím ještě uvidíme. Vždyť je to už několik let.“ „Je to strašné, jak ten čas letí.“ „Letí.“ Pak se obě dvě odmlčí.

Následují složité manévry. Několik přestupů. Zmatky. Spěch. Stres. Po tom všem konečně dorazí do obce O. Odtam se vláčí – pěšky (několik kilometrů) – k branám věznice. Rozléhá se uprostřed pustých polí. Zazvoní. Žena vytahuje z kabelky papír velikosti A4. V kolonkách „Vztah k odsouzenému“ je tučným písmem napsáno: „matka, sestra, bratr, strýc.“ Celá jeho rodina.

Po dalších vyčerpávajících procedurách konečně vstupují do návštěvní místnosti. Tam už na ně čeká on. Když líbá svoji matku, všimne si její vrásčité tváře. Podivně to zamrazí. Pak opatrně objímá svojí sestru. Po tolika letech je setkání křečovité. Pak přijde zaměstnanec věznice – to aby je seznámil s ŘÁDEM, který svírá ve svých rukou. „Hlavně žádné doteky!“ zopakuje ještě jednou důrazně. Usedají naproti sobě – dělí je široký stůl, opatřený plexisklem.

Během návštěvy se smějí, vyměňují si poklady, mlčí, pláčou. Přibližně v půli – tedy jediných tří hodin, kdy se mohou vidět – kdy se nemohou vzájemně dotýkat. Zrovna ve chvíli, kdy ji rozesmál jakousi vtipnou historkou – se jeho sestra zkroutí v podivných křečích. Všechny pohledy v té malé místnosti se ihned upřou na její zmítající se tělo. Po chvíli dojde k samovolnému porodu.

Když to všechno zpozoruje dozorce, sledující až doposud dění uvnitř místnosti na monitoru počítače, vběhne do prostorů návštěvní místnosti. „Promiňte!“ ohlásí důrazným, avšak málo přesvědčivým hlasem. „Ale ..“ pokračuje po chvíli. „Ale musím vám oznámit, že jste právě porušili předpisy věznice! Víte, řád jasně říká ..“ „Jakýpak řád?!“ osočí se na něj matka odsouzeného. Nevidíte snad, že tu má dcera právě porodila?! To si snad ..“ „Řád!“  přeruší ji dozorce nekompromisně .. Řád jasně říká, že se můžou na návštěvu dostavit maximálně čtyři osoby. Čtyři – rozumíte?! Jména těch osob musí být uvedena na navštívence. Všichni se musí prokázat občanskými průkazy.

Pokračuje výčtem povinností – říká to sebevědomě. „Všimněte si – zde ..“ ukazuje tučně zvýrazněné písmo na navštívence. „To snad nemyslíte vážně!“ rozohní se znovu matka. „Vy snad neuctíte, co se tu právě stalo?!“ zvýší svůj hlas. Sežeňte raději nějakou pomoc!“ přikazuje mu. Je nepříčetná. „Samozřejmě že vidím“, odvětí muž. „A proto jsem také tady. Pět lidí na návštěvě – to je neslýchané. Nemyslitelné! Rozumíte?! Okamžitě se ztraťte – s tím svým děckem – a opusťte návštěvní místnost, nebo bude použito donucovacích prostředků!“ „Ne!“ zvedne se odsouzený ze židle. „Přeci existují i výjimky. Výjimečně může přece dorazit i pět osob. Pět!“ Hraje teď o čas. Dobře ví, že proti řádu nemá smysl bojovat. „A nebo ji tu nechte alespoň na chvíli. Než dorazí doktor.“

Pokouší se nalézt uvnitř dozorce špetku lidskosti. „To nemohu!“ zamítá muž v uniformě policisty důrazně jeho prosby. „Řád je řád“, pokračuje. „Leda.. tedy.. snad bych se mohl otázat nadřízeného. Moment!“ pronáší pod nátlakem dalších protestujících návštěvníků. Pak odejde do vedlejší místnosti. Za chvíli přichází zpět. V rukou svírá řád. „Pro schválení páté osoby je třeba čestné prohlášení! Úředně ověřené!“ oznamuje všem zúčastněným - tentokrát již s ledovým klidem muže jenž nabyl sebedůvěry. „Budete muset odejít!“ přikazuje. „V opačném případě bude použito donucovacích prostředků!“ … „A vy!“ zahledí se přísně na odsouzeného muže. „Vy budete kázeňsky trestán! To je neslýchané!“ pokyvuje hlavou ze strany na stranu. „Takový přestupek!“

Žena, křečovitě svírající dítě ve svých rukou – se celá třese. Pronikavý křik se rozléhá po celé budově věznice. To všechno už muž, odsouzený k dlouhému trestu, nemůže udržet. A tak se pod tíhou okamžiku zvedá ze židle. Udělá několik kroků – přejde na druhou stranu stolu – ke své sestře, aby dítě utišil. V tom se do dveří návštěvní místnosti vřítí další zaměstnanec věznice – vychovatel oddělení, na němž je odsouzený umístěn. „To je hrubé porušení kázně!“ rozkřikne se do prostorů místnosti. „Řádu!“ ukazuje gestem prokurátora na listiny, křečovitě svírající ve svých dlaních. „Za tohle budete kázeňsky potrestán! Dvacet dní díry!“ křičí mohutným hlasem. „Dvacet dní díry! Rozumíte?“ A potom na trestní oddělení! Tam už si s vámi poradí vám podobné živly!“ říká s jistou dávkou uspokojení ve svém hlase. „Dotýkat se na návštěvě. Takový přestupek.“

Další slova již neslyší – přes všechny ty pronikavé sirény sanitek, přicházející skrz okna návštěvní místnosti. Pak uslyší zvuk tříštícího se skla – to, jak jsou rozraženy dveře. Místo záchranářů však do místnosti vbíhá několik těžkooděnců. Právě narozené dítě je nechává ledově klidnými. V rukou svírají obušky. První z policistů sráží vyděšeného odsouzeného k zemi. Za zvuků bolestivých výkřiků, které se ozývají pod náporem tvrdých ran mu poutají ruce za zády. „To nemůžete!“ křičí na ně matka, hájící zájmy svého dítěte. „Nemůžete!“ „Ale můžeme!“ odpovídá jí další z policistů, klečící kolenem na jeho krku. „My, drahá paní, my můžeme všechno.“ Usmívá se na ženu. „Všechno! To si pamatujte.“

Ale to už slyší jen bušení svého srdce, které ho svírá – to, jak mu dochází vzduch. A vidí rozmazaný obraz ženy a její zvrásněnou tvář, ztrápenou slzami. Pak se celá ta scéna zahalí do husté mlhy, která se po blíže nespecifikovatelné době začne rozplývat – to, jak otevírá své rozespalé oči z neklidného spánku. Leží na staré – rozvrzané posteli a na židli, přistavené hned vedle. Pronikavě vyzvání budík. Je právě 5:15 ráno. Za necelé tři hodiny ho čeká návštěva s rodinou, kterou více než rok nespatřil. Uvaří si silnou kávu a přemýšlí nad zlomky toho, co se právě odehrávalo před jeho zrakem. V jeho představách. Snách. Z útržků skládá mozaiku .. Srká horkou kávu a uvnitř něj je jen prazvláštní pocit něčeho zlověstného – co se má za malou chvíli stát.

M. F., Věznice Oráčov

0
0
0
s2smodern
powered by social2s

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense