Můj přítel je již 5 měsíc ve vězeí. Žili jsme rok ve společné domácnosti, mého syna měl jako vlastního a syn měl k němu velké citové pouto. Nástup do věznce mě zaskočil, nevěděla jsem, jak to mám čtyřletému synovi vysvětlit.  Mám mu lhát? Mám si vymyslet něco, čemu uvěří? Jak to vůbec říct, jak se s tím syn popere.

images

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V Za branou mi dali radu: říct pravdu. Syn ji přijal k mému údivu velice dobře. První měsíce jsme si doma tréninkově dokonce hráli na vězení (z lega jsme například postavili vězení). Pak už nastal čas plánovat první návštěvu i se synem. Upřímně řečeno, do Plzně, kde byl druh první dva měsíce trestu, jsem se po své zkušenosti s podmínkami návštěv syna rozhodla nebrat. Den D nastal, až poté, co vyšlo přemístění do Rapotic.

 

Syn se moc těšil, vzal si s sebou do věznice hračky (auta, tramvaj, letadlo). Návštěva probíhala v kulturním sále, ostraha a vychovatel seděli na pódiu. Jakmile syn mého přítele uviděl,  rozběhl se k němu a padli si do náručí. Nikdo neměl problém po celou dobu návštěvy (3 hodiny) s fyzickym kontaktem. Odsouzení mohli být v bezprostřední blízkostí děti, měli je na klíně, páry se mohly dotýkat, dávat pusy apod. Přítel si se synem hrál s hračkami, mohl ho krmit řízkem. Ani syn, který je ve čtyřech letech hlučný, aktivní a musí být v pohybu, tímto prostorem netrpěl. Probíhal uličkami, létal k hracímu koutku a zpět. Ano, hrací koutek se zde nachází – je menší, má koberec, židličky a stoleček. Nad tím je zabudovaná TV, která svého času určitě byla funkční. Hračky tam taky žádné nebyly, což je podle mě i velká škoda. Vím, že „cizí hračky“ dokáží hodně zabavit. Co nebylo úplně fajn, byly dva odpadkové koše vedle dětského koutku. Sice z nich nešel smrad, ale místo by mohly mít v lepším prostoru.

Co mohu vyzvednout, je bufet. O cenách v bufetu, které jsou srovnatelné s cenami na letišti, psát nebudu. K dispozici mají teplé jídlo – např. řízek s bramborovým salátem, spoustu zákusků, chlebíčků, kafe, limonády, pro děti jejich nápoje – Kubík atd., různé sladkosti a dokonce i zmrzlinu. Nikde jsem se s tímto nesetkala – ani v Plzni (tam nebyla k pití ani voda), ani na Pankráci (pouze voda v barelu).

Potěšilo mě, když se syn po návštěvě zeptal: „maminko, to je fakt vězení"? Byla jsem ráda, že si z první návštěvy neodnáší trauma, že celé tři hodiny tam vydržel a že se zase těší na další návštěvu. A já přes počáteční strach už vím, že toto místo – Rapotice je přizpůsobené na děti. Myslím, že i děti by se měly cítit při návštěvách ve VT jako děti a dát jim „dětskou volnost“, protože dětský smích a radost jsou v těchto zařízeních pro odsouzené hodně důležité.

Petra

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

OSense O-Sense