Je mi teprve 19 let a jsem ve výkonu trestu odnětí svobody na dobu osmi let. Chci se podělit o moji zkušenost s vězením a změnou.

Jako mladistvý jsem byl odsouzen za vraždu. Mojí přítelkyni, která mi pomohla se změnit a uvědomit si všechno, jsem potkal až po tom, co jsem spáchal trestnou činnost. Než přišla do mého života, tak jsem neznal, co to je žít a neuvědomoval jsem si, že lidský život je to nejdrahocennější, co je. Právě to byla moje největší chyba. Kdybych věděl to, co vím teď, tak bych se toho určitě nedopustil, ale bylo mi teprve 16 let a myslel jsem, že všechno je jedno a že já můžu být soudce toho, jestli si někdo zaslouží žít nebo ne. Teď mi ale tahle představa připadá absurdní.

Samozřejmě pravda je taková, že každej si zaslouží žít a každý má svoji hodnotu. To, že někoho nemáme rádi neznamená, že nemá svoji hodnotu. Každý máme svoji hodnotu i přes naše chyby a viny. Stejně jako špinavá a pomačkaná bankovka pořád drží svoji původní hodnotu. Tím, že jsem usmrtil člověka jsem se nevratně poskvrnil, ale moje přítelkyně a rodina mi ukázaly, že i tak mám šanci se změnit a mám pořád svoji hodnotu. Stejně jako každý z nás. Neomlouvám to, co jsem udělal, ale neznamená to, že by lidé neměli dostávat druhé šance.

Lidé se často dívají na odsouzené jako na špatné lidi, ale ne vždy to tak je. Ano, jsme lidé, kteří se dopustili špatných až hrůzných činů. To ale neznamená, že každý tím špatným člověkem musí zůstat. Jsou i tací, kteří opravdu litujou toho, co udělali a už takoví být nechtějí. Život po propuštění dokáže být plný překážek i proto, že lidé stereotypizují vězně jako lidi s menší hodnotou, ale občas i to je důvod, proč se někteří opakovaně vrací. Nikdo jim nechce dát druhou šanci. Uvěznění je životní zkouška, a ne každý ji zvládne, ale tuhle životní zkoušku jsme si vybrali sami. Těm, kteří tuhle zkoušku překonají a změní se k dobrému, by se ale druhá šance měla dávat.

Sám jsem byl hroznej člověk a udělal jsem spoustu chyb. Největší chyba byla můj trestný čin. Byl jsem plný nenávisti k okolí a nekoukal se na druhé, ale láska a pochopení mi ukázaly, že nemusím být jenom vrah, ale že se můžu zlepšit k lepšímu a být milujícím člověkem. To, že jsem někoho usmrtil se už neodčiní, bohužel, ale můj postoj k životu dál se změnil. Uvědomil jsem si, že nenávist je zbytečná emoce a k ničemu dobrému nevede. Vede jenom k utrpení. Je těžké žít s tím, že jsem někoho zabil, ale jediné, co teď zbývá, je, jak se k tomu postavím dál. Kdyby to šlo vrátit, tak to udělám. Teď už je moc pozdě. Nikdy ale není pozdě na to, se změnit.

Kdybych nedostal druhou šanci a nepoznal přijetí a laskavost, tak bych sám tuhle emoci a energii nemohl posílat dál. Nemyslím si, že bych se sám dokázal postavit na nohy bez druhé šance. Myslím si, že by se ze mě stalo monstrum, kdyby mi moje rodina a přítelkyně nedaly šanci a neukázaly cestu. Tímto jim děkuji za vše, hlavně přítelkyni.

Doufám, že můj příběh může někomu pomoct a být inspirací pro ostatní, že se můžou změnit a že občas stačí dát jenom jednu šanci a člověku to může změnit život. Měli bychom se více podporovat a pomáhat si. Nepodporovat nenávist, ale podporovat se navzájem. Zkusit pochopit ostatní a dávat šance na změnu.

Pomačkaná bankovka se dá narovnat a přes všechny její možné vady má hodnotu a jsou lidé, co ji přijmou mezi sebe.

L. U., Věznice Všehrdy