Byl to třetí nejkrásnější den v mým životě. Poslali mě do kanceláře výrobní kontroly v Magna Exteriors & Interiors. Byla tam ještě jedna blonďatá slečna a říkala, že se taky hlásí na tuhle pozici. Moje nadšení už v tu chvíli začalo opadat, možná je to běžná lidská reakce na konkurenci, ale snažila jsem se udržet nervozitu na přijatelné úrovni. A ačkoliv byla slečna velice sebevědomá a furt házela vlasy, já jsem věděla, že jsem se na pozici vypracovala bezmála dvouletou poctivou prací operátorky, jak v oblasti interiéru, tak exteriéru. Věděla jsem, že ať už přijímací řízení přinese cokoli, budu lepší, než ona. V můj den nemohl být nikdo lepší, než já.

Já jsem tam tu práci milovala a kvalitáře obzvlášť obdivovala. Ačkoliv mi ve čtvrté třídě operovali oko kvůli strabismu – šilhání - , nemohlo a nesmělo to být překážkou! Najednou jsem seděla u monitoru s propiskou a měla seřadit posloupně spektrum barev tak, jak jdou po sobě. Test jsem zvládla. Ale vedoucí se s napětím v hlase vyjádřila se závěrem, že ta blondýna zvládla zkoušku o něco lépe, a že tu smlouvu dostane ona.

Moje fantazie si v tu chvíli uložila nápis na dveřích: „Radek Rychtařík – výrobní kvalita & Anna Svobodová – výrobní kvalita,“ který tam mám uložený dodnes. Vedoucí dodala, abych rovnou přišla na odpolední směnu na linku. Teď už s ironickým úsměvem jsem podepsala všechny potřebné papíry a s hořkostí v hrdle jsem odešla. Věděla jsem, že tolik pokory, abych znovu přišla do práce, nemám.

Asi bych vám taky měla říct, že se mi Radek Rychtařík líbil. Charismatický sexy chlap, na kterého jsem se dívala během svých výkonů u pásu. Zbožňovala jsem, jak měří tloušťku laku a toužila, aby věděl, že jsem se na kvalitu hlásila z velké části kvůli němu.

Bohužel, jsem ten typ člověka, který problémy řeší alkoholem, a den, který měl být můj nejhezčí, byl zrázu horor. Firmě jsem věnovala duši, abych si mohla vyšlapat svou cestu za úspěchem a štěstím. Místo toho jsem seděla v hospodě a panáky prokládala pivem. Večer jsem přišla domů za svou rok a půl starou holčičkou a hned jsem jí chtěla obejmout. Jenže manžel se ukázal ve svém obvyklém světle, a místo povzbuzení mě zase zmlátil.

Druhý den odpoledne jsem volala svému nadřízenému z práce, kterou jsem opustila. Přemlouval mě, abych se vrátila a počkala si na další příležitost k postupu. Nabídl mi, že se pojedeme projet autem, ale řekla jsem mu, že to nepůjde, protože hlídám malou. Navrhla jsem mu, aby přijel na kafe. A on přijel. Když viděl všude na rukou ty modřiny, řekl, že takhle tam nemůžu a donesl mi z auta aspoň mikinu.

„Tak…,“ začal. „Okamžitě to půjdeš někam nahlásit, nebo to udělám já.“ Byl tak rozhozený, že se mnou přestal řešit práci.

Najednou se mi zdálo, jako by od včerejšího dne uplynul rok, jak moc rychle chtělo moje srdce na ten den zapomenout, aby mě to nebolelo. Kolem oběda, se to skoro stalo. Jako kdyby mi ty vzpomínky manžel vymlátil z hlavy a den měl být jako každý jiný.

Pak uběhlo spoustu let a po několika deliktech mě zavřeli. Práci jsem dostala shodou náhod v Magně. Na lince jsem zase poznala mého kvalitáře a znovu jsem zahořela. Pomalu jsem se snažila přijít na způsob, jak se přenést přes další situaci. Já tu práci budu dělat dobře a budu ji dělat ráda, říkala jsem si. Mám ráda auta, jejich rychlost a to, jak vypadají. Cítila jsem se šťastná, když mi dovolili je vyrábět. A tak jsem si oblékla vestu, protože tam se v tričku nepobíhá, pila jsem z červený petky, protože měla Magna trochu červený ve svým logu a celých dvanáct hodin jsem se usmívala. Koupila jsem si svítící gumičky do vlasů, a chystala se je dát v neděli na noční, tak, jak jdou barvy po sobě.

A dokonce jsem si představovala, co bych mu odpověděla, kdyby se zeptal, proč jsem tenkrát nepřišla do práce, kdyby si mě na lince všiml.

„Protože jsem měla rodinný problémy.“

„A jaký?“

„Manžel neměl moc rád, jak trávím svůj čas.“

„Baví tě tady ta práce?“

„Baví mě výroba aut.“

„Jak dlouho tady ještě budeš?“

„Ještě šestnáct měsíců. A vás ta práce baví?“

„Baví mě.“

Není to nic moc, protože je to jen představa našeho rozhovoru, který se zatím neuskutečnil, ač bych si moc přála, aby se uskutečnil. I přesto, co se stalo, kdykoliv se na svého kvalitáře podívám, mám chuť pracovat dál.

Navíc věřím, že po mém trestu bez svobody a okolních vlivů, jako je alkohol, ve výsledku poznám, jak se k některým věcem postavit a jak řešit lépe situaci, ve které se nacházím. S čistou hlavou mě celý příběh rozbrečel, ulevilo se mi a věřím, že takovou skvělou příležitost ještě alespoň jednou v životě dostanu, a že už to lajcky řečeno prostě nezvorám. Mrzí mě to, ale možná právě tahle zkušenost mě vrátí zpátky na zem a já dokážu zvládnout svou žárlivost nebo neúspěch, nebo to že jsem nebyla nejlepší a že nejsem jediná na světě. Chovat se k lidem slušně a s respektem.

A na každém konci je hezké, že něco nového začíná!

Anna Svobodová, Věznice Světlá nad Sázavou