Svit podzimního slunce byl již dávno ten tam, když se na první pohled opuštěnou ulicí v periferní čtvrti malého městečka začaly nést téměř neslyšné kroky mladého muže s lehce zanedbaným zjevem nesoucího sportovní tašku přehozenou přes rameno a mířícího za jasným cílem.

„Ještě pár kroků a budu konečně doma…,“ problesklo mu hlavou. Namířil k rohu ulice, za kterým stál dům, ve kterém si užíval plnými doušky se svou přítelkyní všechny chutě života, jaké jim oběma přinášel až do onoho osudného dne před dvěma léty, než skončil ve vazbě. Potom, co vyraženými dveřmi vtrhla zásahová jednotka a odvlekli ho v poutech z ložnice jako opravdu nebezpečného zločince.

„To bude překvapení…,“ zastavil se na rohu a s myšlenkami na minulost vyvolávajícími úsměv v jeho tváři hleděl přes ulici na vrátka vedoucí do zahrady. Těšil se, že za malou chvíli projde přesně tak, jako jimi prošel už tisíckrát za ty dva roky ve svých představách. Vždy, když zavřel oči a unikal tmou z šedé reality malé vazební cely, ve které se člověk často stává méně než ničím.

Stál tam a užíval si každičký moment nečekaně nabyté svobody, o které nedal nikomu vědět, včetně jeho dívky, která při něm po celé ty roky navzdory všem obtížím pevně stála a neopustila jej. Snad pro tu chvíli absolutní svobody, snad pro ten moment překvapení, snad pro sílu okamžiku z nečekaného shledání mimo návštěvní místnost ve věznici, kam za ním po celou tu dobu pravidelně docházela, jí nezavolal tu skvělou novinu, že je svobodným člověkem a pánem svého osudu i dalších kroků.

Chtěl vidět její krásnou tvář jako první a sám přesně v ten okamžik, kdy se dozví, že je už nedělí žádné vysoké zdi s ostnatým drátem, ani dlouhý stůl v návštěvní místnosti a na jejich obejmutí nebudou dohlížet přísné oči dozorců. Toužil hledět do jejích čokoládových očí, aby v nich mohl číst všechno to, co obyčejná slova nedokáží popsat. Těšil se na ten okamžik, kdy místo klíče použije zvonek a počká tiše za dveřmi, než-li mu přijde otevřít a bude moci sledovat to pro ni ohromné překvapení, až jej tam uvidí stát jen se sportovní taškou v ruce.

„Jaké to asi bude?“ zhluboka se nadechnul a s výdechem vykročil pomalu vpřed s hlavou plnou pulzujících myšlenek směřujících pouze k ní.

„Obejmu ji? Pozdravím a budu se tvářit, jakože se vracím z večerní procházky, která trvala půl hodiny? Možná dřív, než teď? Vždyť tahle procházka byla dlouhá dva roky. Dvakrát tři sta šedesát pět dní. Přesně tolik času v nicotě. Sám se sebou, se svými myšlenkami a svědomím. Dva roky odloučení a nejistoty toho, jak vše dopadne a otázek, zdali zůstaneme stále stejní bezstarostní a bláznivě zamilovaní tak, jak tomu bylo dřív. Dva roky je dlouhá doba, za kterou se dá stihnout mnoho, ale také nic. Doba, za kterou se člověk změní vlivem okolností, pokud se změnit chce. Co já? Změnil jsem se? Asi ano. Co ona? Určitě také…“ Udělal pár nejistých kroků a položil ruku na kliku vrátek vedoucích do zahrady.

„Budeme teď lepší, nebo horší? Určitě budeme oba jiní. Já prožíval to, čemu může plně porozumět pouze ten, kdo byl v mých botách a ona prožívala to odloučení a samotu zcela jinak. Těžko můžu chápat ji a ona zase mě…“ Pomalu otevřel vrátka a vstoupil tiše jako zloděj do zahrady.

„Vypadá to tam pořád stejně, ale my už jsme jiní…“ S nostalgií ve tváři pozoroval tmavý obrys domu, ve kterém svítilo jen jediné okno.

„Je tam sama jako zakletá princezna ve věži a já ji teď z té samoty vysvobodím vroucím polibkem tak, jak ona vysvobozovala každých čtrnáct dní mě z naprostého osamění v nesvobodě, svými polibky a objetími, které mi vlévaly novou krev do žil a dodávaly tolik potřebné síly k tomu, abych se nezbláznil a zůstal i nadále člověkem v lidské podobě…“ Lehkým krokem se blížil ke dveřím naslouchaje hrající hudbě linoucí se z domu k jeho uším.

„Co kdyby tam nebyla sama? Co kdyby tam s ní někdo byl a já teď zjistil, že jsem po celou tu dlouhou dobu žil jen ve sladké iluzi s neočekávanou příchutí hořkého konce. Mohl bych jí to zazlívat? Jen díky ní jsem to všechno přečkal a teď stojím tady plný síly a odhodlání s obrovskou chutí po životě, touhou být milován, ale také milovat. Jaký bych byl a jaké by byly moje kroky, kdyby to všechno bylo obráceně? Dokázal bych čekat celé ty dva roky bez úniku ze samoty, bez lásky, protože i tak by moje srdce bylo pouze s ní?“

Zastavil přede dveřmi s hlavou plnou tisíce různorodých myšlenek, obav, tužeb, přání a pocitů, sbíraje odvahu k tomu, aby zazvonil a pohlédnul pravdě o jejich lásce a věrnosti zpříma do očí.

„Umění milovat znamená také umět nechat odejít. Umění milovat znamená důvěřovat a nezasahovat do osobní svobody toho druhého, neboť zbytečná podezíravost a nesmyslné vyčítání, či omezování, zničí to nádherné kouzlo čisté lásky, po které všichni touží a mnohdy o ní také tajně sní. Recept na štěstí a lásku si nosí každý v sobě, stejně jako démony, kteří jsou skryti pod kůží a čekají na svou příležitost. Až přijdou a věř, že oni přijdou, nedej jim šanci proniknout na povrch…,“ vzpomínal na slova jednoho spoluvězně, se kterým nějaký čas sdílel malou celu a která mu dodala odvahy.

„Žít se musí. Život je plný překvapení…“ S potutelným pousmáním, kterému rozuměl pouze on, pozvednul ruku a plný toužebného očekávání stiskl zvonek…

Antonín Pacanda, Věznice Plzeň