Kniha první: Našel jsem

Bylo mi čerstvě devatenáct. Úspěšně jsem dokončil střední školu. Slovo úspěšně je v tak velkých uvozovkách, že byste potřebovali mít ruce velké jako Hagrid, aby správně vystihly to, jak úžasný svědomitý student jsem byl.

Ale maturitu mi dali, a to je hlavní. Sice jsem musel komisi svatosvatě přísahat, že v daném oboru nebudu nikdy, ale opravdu nikdy pracovat, ani jako reklamní panák někde kdesi v Mordoru. Ale co. Já hrál vrcholově fotbal, takže nějakou maturitní komisi, složenou z lidí, kteří ve mně vyvolávali pocity, jaké měl Harry při první hodině lektvarů, jsem měl jaksi u … zadní části těla a snil jsem o tom, že se stanu druhým Messim. Což o to. Vysnil jsem si to náramně, leč osud má opravdu debilní smysl pro karmu. A karma, jak všichni víme, je svině a v mém případě si bere i přesčasy. Asi půl roku po tom, co jsem složil zkoušku dospělosti, jsem si při své šikovnosti přetrhl vazy v obou kolenech, a bylo po snu.

No nic, teď se posunem v ději o pár měsíců dopředu, koho by taky zajímala zkrachovalá kopačka s berlema a depkou velkou jako celé bradavice. Byl jsem s přáteli, tenkrát jsem jich měl ještě hodně, teda alespoň podle facebookového měřítka. Na prohlídce jednoho českého hradu, kde bohužel schodiště neměnilo polohu a na stěnách nevisely živé obrazy, ale za to jsem tam našel něco, co mělo sílu mi kompletně změnit život a taky změnilo…

Stojím opřený o zeď u nějaké starožitnosti, která tam stárne do krásy už nějakých pětset let. Jako správný teenager jsem se velice kvalitně nudil a přemýšlel, koho proboha napadlo jet ve třicetistupňovém pařáku do bohem zapomenuté pustiny kvůli nějaké chajdě, která opravdu nikam neuteče. Z letargie mě vytrhl záblesk. Kousek ode mě byl předmět, celý se leskl a sluneční paprsky mu dodávaly nadpozemskou krásu, do které se zamilujete na první pohled.

Okamžitě mě přestalo vše okolo zajímat. Ne, že bych do té doby zachytil byť jedinou celou větu od naší průvodkyně. Přišel jsem blíž k onomu záhadnému objektu a prohlédl si ho pořádně zblízka. K mému překvapení jsem koukal na diamant. Jeho krása byla úchvatná a dechberoucí. Za celý svůj život, to berte s rezervou, bylo mi dvacet, jsem nic podobného nezažil. Opojný pocit štěstí, který se dá přirovnat k tomu, když poprvé držíte bezovou hůlku osudu. Analogie, s tím, jehož jméno se nevyslovuje, je bohužel (…)

Kniha druhá: Měl jsem

A tak jsem si ten diamant nechal. Zbytek prohlídky jsem byl naprosto mimo a jediné na co jsem dokázal myslet, bylo to, abych už byl sakra doma v civilizaci a mohl jsem si pořádně prohlédnout svůj právě nalezený poklad. Po návratu jsem byl týden zavřený doma, abych si mohl naplno užít ten pro mě úplně nový stav. Cítil jsem se, jak kdybych vyšňupal roční zásoby kokainu pro New York. Chvilku Batman, chvilku Ironman, prostě jako Pán prstenů, ale nemyslím to divný oko z Mordoru, ale kozu z Bostonu, Toma Bradyho*.

Lidi, jak já byl šťastnej. A všechno jsem to přisuzoval tomu až neuvěřitelně po všech stránkách úžasnému diamantu, který byl teď pevně spojen s mým životem. Ale jak už to bývá v každém známém příběhu, od té doby co lidé začali používat ruce i k něčemu jinýmu, než k lovení mamutů a tahání svých druhých poloviček za vlasy do jeskyně, absolutní štěstí netrvá věčně.

Díky mému úžasnému diamantíku jsem se cítil nepřemožitelný, ve všem se mi dařilo, našel jsem nový smysl života, bylo mi zkrátka nádherně. Bez mého pokladu jsem nedal ani ránu, všude byl se mnou. Postupem času se ale do mé choré mysli začala vkrádat myšlenka, že když vlastním něco takhle cenného, tak bych měl zvýšit svou sociální reputaci. Přece mít diamant a vypadat jako průměrňák, to přece nejde.

V té době jsem hrával poker, nebyl jsem zrovna špatnej player, ale na to, abych vyhrával velké turnaje, jsem neměl. A tak jsem začal hledat způsoby, jak se co nejrychleji dostat k větším penězům. Byl jsem mladej, a jakože fakt blbej, a tak jsem žil v přesvědčení, že musím být stejně reprezentativní a napohled neodolatelný jako můj Diamant, který jsem měl stále u sebe. Prožíval jsem nejkrásnější dva roky v životě a nic nenasvědčovalo, že by to jen tak mělo skončit.

Bohužel „Sky is the limit“ platí jen ve filmech. A tak, stejně jako ten cápek co si slepil křídla voskem a vyletěl vstříc slunci, jsem začal padat dolů a měl to být dlouhý sešup. Ale stále jsem měl svoje štěstí u sebe a vůbec si nepřipouštěl, že bych ten začínající veleprůser nezvládl. A tak se stalo, co se v takových situacích stává stejně smýšlejícím lidem, tím myslím idiotům s půlkou mozku, a svou finanční situaci jsem přestával zvládat a dostával jsem se do stále větší a větší dluhové pasti.

Kniha třetí: Ztratil jsem

S dluhama se to má tak, že pokud to neutnete hned, tak vás to sejme, stejně jako rýmička každýho chlapa. A ano WHO by to měla zařadit mezi smrtelné nemoci. A já byl přesně ten typ blbce, co si stále říká, jak to hned zítra ráno stopne a vyřeší jednou provždy, i kdyby to mělo znamenat začít odebírat slevové letáky Lidlu, Tesca a podobných institucí, a ano, i v secondhandech se občas najde nositelná věc. No a pak se ráno probudím a dostanu další kravskej nápad, kterej zaprvé ten problém nevyřeší, a hlavně, zadruhé, ho naprosto geniálně zhorší a na to jsem mistr světa stejně jako Lionel Messi ve fotbale. Bohužel zatím on pobláznil celou Argentinu jako hrdina, já tak maximálně pobláznil hospodářskou kriminálku.

Jelikož jsem nechtěl přijít o svůj Diamant za žádnou cenu, tak jsem si začal půjčovat peníze i od lidí, od kterých si normálně uvažující člen střední třídy opravdu nevezme ani halíř a v tu chvíli začal kolotoč neuvěřitelně špatných rozhodnutí. Doma i mezi přáteli už jsem se necítil dobře, byl jsem neustále podrážděný, každý večer jsem usínal ve stresu a každé ráno se probouzel se strachem. Být v téhle situaci pozitivní a milý jsem nedokázal, začal jsem si vylévat zlost na svých nejbližších. Své přátele jsem úspěšně odháněl svým zhovadilým jednáním. V horších případech jsem si od nich půjčil peníze a to je jednosměrná jízdenka do pekla. Z kluka, který byl vždy oblíbený v každé společnosti, se stal samotář, co zapomněl, jaké to je mít na tváři úsměv.

Nejdříve mě poslali do háje známí (facebook friends), vem je čert. Ale poté přišli na řadu kamarádi. Najednou mi od nich přestaly chodit pozvánky na cokoliv a kamkoliv. Co bych teď dal za výlet na jakýkoliv hrad. Doma se mnou bylo k nevydržení, k rodičům jsem se choval jak nejhorší fracek, ale říkal jsem si, že rodiče mě milují a nikdy nade mnou nezlomí hůl. Správně jsem si to myslel jen z půlky.

Teď, o pár let později, ve chvíli kdy píšu tenhle příběh, v době, kdy si odpykávám ve vězení svůj druhý trest, protože přesně takhle podobné příběhy končí, za katrem, nikoliv happyendem, už vím, že v den, kdy jsem nadobro ztratil svůj Diamant, jsem ztratil i poslední naději na šťastný konec.

Musím se přiznat. Tento příběh není o diamantu, ale odívce. O dívce, které se žádný diamant nevyrovná. Její jméno je Veronika a mohla, měla být ta pravá. Den, kdy ode mne odešla, byl můj nejhorší den v životě a její nejlepší rozhodnutí v životě.

Jednou se mě zeptala, jestli ji miluju a já jí odpověděl, že ano, jednou a navždy. I dnes by ta odpověď zněla stejně.

Našel jsem, měl jsem, ztratil jsem Lásku svého života.

Martin Šimek, VV Ruzyně