Když zavřela se brána,

když přišel můj trest,

zjistila jsem,

jak moc jsem sama,

a co vše musím snést.

Trvá to dlouho,

než v sobě najdu zase sílu,

a jediná možnost, jak přežít,

je neztratit naději a víru.

 

Když jsem páchala,

brala jsem jako samozřejmost

obyčejné věci,

až tady jsem zjistila,

že se cítím jako ptáček v kleci.

 

Jako ptáček v kleci,

kterému jsou křídla k ničemu.

Jako ptáček v kleci,

který křídla nemá,

když to tak přeženu.

 

Jako ručička v hodinách,

ve kterých zastavil se čas.

Jako blázen na kraji skály,

co kouká dolů na propast.

 

Nikdy jsem nebyla hloupá,

nevím, proč jsem ty věci dělala.

Teď zpytuji svědomí,

jak v životě jsem selhala.

 

Jsem spoutaná svým svědomím,

co trestá mě každý den.

A přeji si, aby tohle celé,

byl jenom zlý sen.

 

Sen, ze kterého probudit bych se chtěla,

vstala bych a žila,

jak žít jsem měla.

Ale není to sen,

smutek je můj nejbližší nepřítel.

 

A teď už vím jistě,

že já jsem ten pták v kleci bez křídel.

Křídla mi však narostou,

až si svůj trest odsedím.

Pak jisto jistě z téhle smutné klece vyletím.

 

Poletím za synem a svojí rodinou.

Čas prý všechny rány zahojí a všichni,

kterým jsem ublížila,

mi, doufám, jednou prominou.

 

Veronika, VV Hradec Králové