Skrz okénko malé

pozoruji oblohu,

mraky šedé, těžké,

hledám dobrou polohu.

Usínám, klíží se mi oči,

krajinu zalila temnota.

Týden pomalu končí,

pátek vystřídá sobota.

 

Venku to žije,

město se probouzí.

Tančí se a pije,

ožralové ubozí.

 

Já už na to nejsem,

mám rád klid.

Bitky, kocoviny, zlej sen,

není to jak dřív.

 

Pozoruji západ slunce,

kde jsem se tu vzal?

Věřit se mi nechce,

že jsem tak cestoval.

 

Stojím na pláži písečné,

nad hlavou miliarda světýlek.

Přede mnou moře nekonečné,

co je tohle za výlet?

 

Vychutnám si nádheru,

jen šumění moře.

Posiluju sebedůvěru,

je mi fakt dobře.

 

Prázdná je má mysl,

úchvatná je naše planeta.

Cestovat má smysl,

Amerika, Afrika až do ghetta.

 

Každý by to měl chtít,

bez obav a výčitek.

Všechny krásy světa navštívit,

co je víc, než zážitek.

 

Slyším zvuk, co sem nepatří,

ráj se mi vytrácí.

Snažím se zrale zaostřit,

to budík mě probouzí.

 

Ach jo, to byl pouhý sen,

zase šedá betonová realita.

Další obyčejnej den,

deprese už mě zase vítá.

 

Skrz okénko malé,

pozoruji oblohu.

Slyším lidi mladé,

vracet se do svých domovů.

 

Jakub Horák, Věznice Kuřim