„Malá oběť“, tak mě nazval můj psycholog ve věznici v Opavě a má můj velký dík, s kterým i jednou umřu. Nikdy na něj nezapomenu, čímž i začnu. Narodila jsem se v úplné rodině. Moje milovaná maminka mě vychovávala, jak mohla. Maminka je bílá a můj otec cikán. To jen, abyste byli v obraze. Ale povahou a výchovou po mamince.

Když přišel můj životní zlom, bylo mi 11 let, chodila jsem na základní školu a učila jsem se velmi dobře. Maminka od rána do večera v práci, otec se válel doma. On pořád někam lítal a nosil větší obnosy peněz. Já se učila sama doma, koukala na telku, chodila k babičce a čekala na mamku, až přijde z práce. Asi ta nejhodnější holčička na světě.

Přibližně tou dobou otec začal chodit domů snad jen proto, aby se hádal s mamkou. Byl protivný, jenom ležel a přišlo mi to, jako by měl chřipku. Pořád se potil a nemohl vstát z postele. Tohle trvalo tři měsíce, co měl stavy na zabití. Začal si vodit domů své kamarády albánské národnosti a já se necítila dobře. Chodila jsem ze školy rovnou k babičce, bydlela kousek od nás. Jednoho krásnýho večera se otec přiznal mamce, že bere heroin a dluží Albáncům peníze za herák. To byl problém.

Netrvalo to dlouho a já, jako malá jedenáctiletá holka, šla ze školy a zastavilo vedle mě auto. Černé BMW. Stejné jako měl můj otec. Myslela jsem, že sedí v autě i on, ale nebyl tam. Z auta vystoupil jen jeho kamarád. Znala jsem ho, viděla jsem ho u nás doma, řekl, že mám nasednout a že jedeme za tátou. Nechtěla jsem, bála jsem se a měla jsem divný pocit. A taky bylo proč.

Stáhli mě do auta, začala jsem brečet a prosit, ať mě pustí, že chci domů. On na mě zařval, ať držím hubu. Byli tři a já mezi nimi sama. Byla jsem ještě moc malá, ale bylo mi jasné, že něco je a ještě bude špatně. Koukala jsem z okna a pořád brečela, sledovala jsem, kam jedeme, jakoby mi to někdo řekl „sleduj cestu,“ nejedeš daleko od domova. Vystoupili jsme a šli do rozbitého baráku. Byl to byt v přízemí, kde výplň oken suplovala jen tenká dřevěná deska. Toho jsem si všimla, když jsme vstoupili do bytu.

Byt? Garsonka. Jeden stůl, jedna postel, strašný smrad. Na stole byly sáčky, plno hnědého prášku, lžičky, jehly, alobaly… od té doby vím, že tohle všechno je potřeba k užívání heroinu. Já si sedla na postel. Jeden z nich udělal hnědou čáru na stůl, podal mi srolovanou bankovku a řekl: „Dělej, šňupni to do nosu.“ Já vůbec nevěděla, co mám dělat… Ten druhej mi to ukázal a já ze strachu musela. Brečela jsem a prosila je, ať mě pustí, že já za nic nemůžu. Byla to přeci jen daň za mého otce.

Po dvaceti minutách se mi chtělo spát, byla jsem nějak moc v klidu, oni neustále kouřili a bavili se, telefonovali a já jen zaslechla „Zítra, zítra.“ Jeden z nich vstal a rozkazem na mě zařval, ať si lehnu… Nechtěla jsem, tak ten stokilový chlap lehl na mě, roztrhal veškeré oblečení a násilím do mě vniknul. Samozřejmě, že jsem řvala bolestí, ale držel mi pusu a užíval si. Skončil a začal ten druhej. Na toho třetího si už moc nepamatuju, byla jsem roztrhaná, bezvládná, prostě mimo provoz. Usnula jsem.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale vzbudila jsem se a nemohla se hýbat. Všude pode mnou krev. Nahá. Chtěla jsem umřít, chtěla jsem svou maminku. V bytě už nebyli tři muži, ale jen jeden, kterej mě určitě hlídal. Na stole byly koblížky. Já měla hlad, a on mi řekl, ať to sním a vstanu, že pojedeme pryč, jen mi dovezou oblečení. Pomalu jsem vstala, nešlo to, ale překonala jsem se. Sedla jsem si na postel a začala jíst ty koblížky. Koukala jsem na okno a napadlo mě, že musím utéct! Musím, teď nebo nikdy.

Situace začala vycházet podle mých představ. Zazvonil telefon, on odešel na chodbu, a já měla „volnost“, cítila jsem svobodu. Využila jsem situaci, vytrhla dřevěnou desku z okna a bez váhání vyskočila tudy ven. Ocitla jsem se na ulici jen v tílku, celá roztrhaná, zkrvavená, cesta plná lidí, plný provoz aut.

Věděla jsem, kde jsem, takže rychle na policejní stanici. Vběhla jsem dovnitř a policista se sice lekl, ale poznal, že jsem to já, ta malá Deniska, která je týden nezvěstná, pohřešovaná, jelikož se nevrátila ze školy domů. Na stanici se seběhlo asi dvanáct policistů, já se v tu chvíli strašně moc styděla za to, že jsem nahá, bezmocná, ale na druhou stranu jsem to vyhrála a uvidím svou maminku.

Hned volali sanitku, a vezli mě na vyšetření. Ano, tři vzorky spermatu. Z šoku jsem přestala mluvit. Mamka přijela okamžitě do nemocnice. Zhubla asi dvacet kilo. Brečely jsme obě a celou dobu spala u mě, jakoby chovala malé miminko. Dostala jsem od ředitele ze základky odklad na rok, a byla zpátky doma, dávala se dohromady, jenže komunikace s okolím byla na bodu mrazu. Psychiatr? Nic, spíš to nešlo, chtělo to čas, teď už to chápu a dívám se na to jinak.

Mamka se mnou jezdila na výlety, na chalupu, rok utekl, a já teda nastoupila znovu do své školy. Všichni mě litovali, a já se cítila tak, že už to nebudu nikdy já. Učila jsem se, ale úkoly jsem si dělala na etapy, pořád jsem měla ty tři muže před očima, slzy tekly samy a dlouho. Ztratila jsem úsměv, chuť do života, vzali mi vše, i to co bylo ve mně. Jednou za mnou přišla kámoška ze třídy a řekla mi, že má něco, po čem mi bude stoprocentně líp, a budu to zase já. Nevěřila jsem jí, ale … potřebovala jsem utéct zlé škaredé realitě a pocitu, s kterým jsem se probouzela a večer usínala. Pervitin.

Poprvé a rovnou injekcí do žíly, no… sedla jsem si na zadek, zapomněla jsem vše, a šla rovnou uklízet. Pustila jsem si hudbu, začala tancovat, a byla ready s úsměvem. Mamka přišla z práce a naštěstí nic nepoznala. Domluvila jsem se s kámoškou, ať donese zase něco do školy. Donesla, a já jí dala v té době dvě stovky, což stačilo. Množství a materiál v té době stál za to. Žádná podělávka to nebyla. Čistota.

Takhle se to táhlo asi čtyři měsíce. Bác, mamka našla v kabelce sáček a jehly. Přiznala jsem se, ale musela jsem na léčení do Opavy. Takže bez drog, a vše se vrátilo do starých kolejí a já měla vše opět před očima. Přestala jsem jíst a komunikovat. A co dál? Kdo mi pomůže? Nemůžu zklamat mamku tím, že mě pustí z léčení a já si zase dám? Psycholog? Nechci nikoho vidět, dejte mi všichni pokoj. Tyhle myšlenky byly ve mně dva měsíce z celkových třech, kolik trvalo léčení.

Mohla jsem chodit na vycházky před areál budovy do kantýny. Seznámila jsem se s klukem, byl krásný, ale… byl ve mně pořád strach, že mi ublíží jak oni. Vždycky jsme spolu kouřili venku, chodili do kantýny a byl na mě hodnej. Do konce léčby jsem měla čtrnáct dní. Pak to začínalo tím, že při odchodu z kantýny jsme si dali pusu, ale to prozatím stačilo, nic jsem necítila. Zkoušel mě i obejmout, jenže „chlad“. Řekl, že se mu tohle ještě nestalo.

Co to se mnou je? Byla jsem potichu a odešla. Asi mu to nedalo, večer klepal na okno, ať jdu kouřit ven. Kouřová byla do 21:00. Šla jsem, sedli jsme si na lavičku, začal mě líbat na krk, a já seděla jako dřevo. Poznal to, a já mu vše řekla, samozřejmě s brekem, ale zalíbilo se mi to, že na mě netlačil, a sám mi řekl, že to takhle udělal schválně, že mi chce pomoct! Bylo mi s ním fajn a zabil to tím, že měl zájem a netlačil na mě. Nebyl sobec jako většina chlapů.

Mně končila léčba, a on měl ještě měsíc. Jezdila jsem za ním, čekala na něj. S ním jsem necítila tu samotu, s ním jsem se smála a taky se mi moc líbil. Bydlel sice čtyřicet minut od nás, dodělával školu kuchař-číšník, ale pořád jsme se scházeli. Mohl i k nám domů. Mně bylo čtrnáct let, skoro patnáct, jemu čerstvých osmnáct. Jednou jsme vyrazili na diskotéku, já vypila dva panáky, zkoušel se mně dotýkat, a já to začínala cítit: láska.

Začali jsme spolu chodit, dostal mě z toho, co se týče komunikace s okolím, sexu, ale pořád to bylo ve mně, zraněná duše. Tak bych to nazvala. Dodělala jsem školu obor servírka-číšník. Martin byl v pohodě, ale nesedělo mi, že má u sebe pořád vysoké obnosy peněz, přitom měl jen otce, který bral důchod a žili skromně. Přiznal se mi, že vykrádá kanceláře. Byla jsem z toho paf, ale tak jsem byla zamilovaná, znamenal pro mě moc, a tím, že mi pomohl v tom nejhorším. Vděčná, ale…

Šla jsem do těch krádeží s ním. Možná šlo o zvědavost, nechtěla jsem ho ani ztratit, tomu se směju, jak naivní je dětská zamilovanost. Jenže co to způsobilo? Vše šlo jako po másle, plno peněz každý den, dárky, drahé oblečení, prostě luxus. A co dál? Spadla klec, vězení… On osm let, já pět let. A k tomu ústavní protitoxická léčba ve věznici v Opavě.

Tam mi trvalo šest měsíců na komunitě, než jsem začala o svém dětství otevřeně mluvit, k čemu mi právě pomohl psycholog. Spadlo ze mě neskutečně hodně moc bolesti, kterou jsem měla v srdci, a zpátky se našla. Je mi třicetdevět let, ale celých dvacet osm let nemůžu zapomenout na to, co se mi stalo v jedenácti.

A můj otec? Hned se s mámou rozvedli. Albánci mu prostřelili obě nohy, ale chodí, a taky ho zatkli za prodej heroinu. Dělá, jakoby se nic nestalo. Jak se mu asi usíná? Dívá se mi do očí, myslí na to, jak mi bylo? Mrzí mě to, ale on je ten, kdo by mohl k tomu všemu něco říct, třeba to ještě přijde.

A Albánci? Chytli je s kilem drog v autě, k tomu mé svědectví za znásilnění, drogy pod nátlakem mladistvé, omezování, únos a byli odsouzeni k dvaceti letům, snad už je v životě nepotkám. I když to mám v sobě vyřešený, tak nevím, jak bych se zrovna zachovala, kdybych jednoho z nich viděla, poznala po těch letech, a dostala příležitost se pomstít?!

Chci ale říct, že jsem to zvládla, bylo to nepopsatelně těžký, bolestivý, ale nevzdala jsem to. Už mám dvacetiletého syna, a jsem šťastná za to, že žiju!!!

Anonym, Věznice Světlá nad Sázavou