Osudem jsem poučená,

má duše trošku potlučená,

své ruce zatnu jemně v pěst,

s pokorou odpracuji si svůj trest.

I když jsem odloučená od rodiny

a občas padají na mě splíny,

nevzdávám se, bojuji!

V kuchyni teď pracuji.

V poledne zpocená jsem u myčky,

přesto úsměv stále mám a v tvářích dolíčky.

Už je zase blíž můj velký sen,

jeden den je za mnou na cestě ven.

Kytarou života hrábla jsem do strun,

umělec osud ustlal mi na smirkovém papíru…

Dnes už vím, že život není na míru.

Přes mříže hledím na nebe,

mraky plují nad řekou

a v nich hledám obraz sebe.

Někde tam už tíha není,

snad jen kousky vědomí,

že trest můj je pomníkem ve mně

i symbolem svědomí.

B. B., Vazební věznice Ostrava