Rodiče mi často říkávali, nezlob, nebo půjdeš do pekla… neodmlouvej, nebo si tě odnesou čerti. Do určitého věku jsem je respektoval, čertů jsem se bál a peklo jsem si představoval jako otvor ve skále se všude šlehajícími plameny a se spoustou rozzuřených rarachů, pobíhajících kolem kotle, kam hází zlobivé děti.

Čas plynul jako voda, já postupně rostl, dospíval a okoušel chutě zakázaných ovocí. Když jsem držel v ruce svou první dávku pervitinu, bylo mi čerstvých osmnáct. Zákazy, překážky, hranice a povinnosti, pro mne byly jen nic neříkající pojmy. Konečně, byl jsem svobodný a na díru ve skále už jsem dávno zapomněl.

Můj okruh přátel tvořili výrobci pervitinu, dealeři, narkomani, zlodějové a squatteři. Měl jsem pocit, že někam patřím, byl jsem součástí magického soukolí, které nic nemůže zpomalit ani zastavit. Prahl jsem po dobrodružství a tento svět mi jich nabízel mnoho.

Shánění potřebných chemikálií a léků, obsahujících pseudoefedrin, se stalo denním chlebem. Připadal jsem si jako bájný alchymista držící v ruce kámen mudrců, kterému v žilách místo krve koluje elixír života.

Sotva jsem vytáhl jehlu z ruky, zhostil se mne blahodárný pocit a od konečků prstů na nohou mi sálalo horko, které se po cestě mým tělem postupně vytrácelo a měnilo se v příjemnou energii. V oblasti míchy a krční páteře mne lehounce zamrazilo. Tento elektrizující pocit dále pokračoval zátylkem a cestou k čelu se změnil v nádherné zašimrání. Následně jsem nosními dírkami vydechl vše, co mne doposud trápilo, což provázelo uvolňující zakašlání.

Zamiloval jsem si ten stav beztíže. Zamiloval jsem si prostředí, ve kterém jsem se pohyboval, okruh lidí, kteří mne obklopovali a stejně tak jsem miloval ten svět, ve kterém nic nebylo nemožné, vše bylo zadarmo a na dosah ruky. Byla to láska na první pohled a byl jsem v tom až po uši.

Držela mne ve svém objetí a konejšila mne. Nabízela mi komfort a pocit bezpečí. Vždy, když mi bylo těžko, dokázala mne vyslechnout, proniknout do mne a zbavit mne starostí. Bylo mi s ní příjemně a za nic na světě bych ji nevyměnil. Svět s ní byl veselejší a laskavější. Byla mou kamarádkou, která uměla naslouchat a stala se z ní dokonalá milenka, vždy připravená vyhovět mým potřebám.

Postupem času jsem se stal jejím otrokem a i přes častá odloučení v různých časových intervalech náš vztah trvá už šestnáct let. Jsem jí posedlý a jsem na ní závislý, i přesto, že už mi nemá co nabídnout a je úplně jiná, než dříve. Je zlá, falešná, zákeřná a postupně si vybírá svou daň za to hezké, co jsme spolu prožili, když jsme se tenkrát seznámili.

Já musel zaplatit pobytem devíti let za mřížemi v podobě pěti různých splátek. A nejen to, vzala mi toho mnohem víc. Úroky zaplatila i má rodina. Zanechala mi šrámy na duši a označkovala si mne. Poznamenala mne fyzicky, psychicky, materiálně i morálně. Dnes ráno jsem se probudil ve Věznici Znojmo, na specializovaném oddělení pro drogově závislé a při ranní hygieně, pohledem do zrcadla jsem se konečně dokázal podívat pravdě do očí.

Je mi téměř 34 let, ve vězení jsem již popáté a v životě jsem nic smysluplného nedokázal. Jsem obklopen lidmi, kteří jsou na tom podobně jako já a týmem odborníků, kteří se nám snaží pomoci zapomenout na naše staré lásky. Já na tu svou asi nikdy nezapomenu, ale učím se s ní žít, odolávat jejím nástrahám a pokušením a jsem připraven s ní bojovat až do konce života.

Démoni, kteří nyní obývají moji hlavu, se dosti podobají čertům z dětství a našeptávají mi, že to, co mne tak pálí, nejsou pekelné plameny, ale špatné svědomí z toho všeho, co jsem byl schopen napáchat díky nešťastné lásce.

Nakonec jsem se s nimi skamarádil a díky nim si uvědomil, že peklo si každý tvoří sám, podle svých zásluh a představ, stejně tak jako cestu, která do něj směřuje. Už se ho nebojím, ale hledám odvahu znovu se zamilovat…

Lukáš Effenberk, Věznice Znojmo