Už je to dva roky, co jsem šel bručet,

co stát za můj pobyt platí účet.

Ale sám sem si to způsobil,

že mě soudce odsoudil.

 

 

Pěkně se mi sedělo,

dobře mi to letělo.

A pak se to stalo,

všechno se posralo.

 

Po roce v kriminálu,

málem ztratil jsem svou mámu.

Byly skoro Vánoce,

mou mámu ranila mrtvice.

 

Byl jsem na tom hodně zle,

přišel Štědrej den.

Ptal jsem se svý holky,

jak bude trávit svátky vánoční.

 

Řekla mi, že někoho má a že bude s ním.

Můj život byl rázem naruby,

snoubenka mi nasadila parohy.

Bylo to jako zlej sen, nejhorší vánoční den.

 

Za to, že jsem se dobře choval,

opušťák jsem dostal.

Šel jsem domů, tam mi dala klíče,

a šla za ním, do píče.

 

Máma v nemocnici po mrtvici,

a já zůstal sám s hubou dokořán.

Co dělat mám? Tak už mi to docvaklo,

že všechno se mi rozpadlo.

 

Moje sny a plány, utrpěly těžký rány.

Nebaví mě číst, nemám chuť jíst,

propadám depresi stále víc.

Nebaví mě nic, chci se pověsit.

 

Nechybělo moc, od psychologa přišla pomoc.

Teď už je mi líp, stále ale nebaví mě žít.

Blíží se mi podmíněné propuštění,

venku pro mě nikdo není.

 

Opustila mě snoubenka,

vidět mě nechce moje dcerka.

Jako otec se musím stydět,

taky bych se nechtěl vidět.

 

Pořád v sobě něco hledám,

sílu hlavu zvednout nemám.

Nejistota mě provází, mládí mi schází.

Stárnu, nemyslím už na život, myslím jenom na urnu.

 

Zavírám mysl nad sebou samým,

Už nemyslím, jak mi bylo s tebou.

Za chvíli už mě možná pustí,

a rozhodnout se musím.

 

Musím uvědomit si, co vlastně chci.

Ale čas ukáže, co síla vůle dokáže.

Po roce přišla zase literární soutěž,

letos nenajde se pro mě adekvátní soupeř.

 

Co jsem napsal, je do písmena pravda.

A já to chci všem nandat.

Takže kdo je ze všech nej?

Jedině Horácio Kein!

 

Jakub Horácio Horák, VV Olomouc