Odcházím k ránu a Ty spíš,

mé tiché kroky neslyšíš.

Je to pár hodin, co tě znám,

co jsem šla s Tebou domů, k Vám.

Když dávala jsem si do žíly,

odešla jsem ti jen na chvíli.

Byl jsi nedočkavý jako dítě

a já šeptala: „Miluji tě.“

Nenapadlo tě naivko důvěřivá,

kolika mužům říkám tahle slova.

Kolika hlupákům šeptám každou noc,

že je chci, že je mám ráda moc.

A potom se za úsvitu potají plížím z jejich bytu.

Odnesla jsem ti jen „ňáký“ prachy

a pár cenností, jsi další, u koho jsem nechala

kus svý hrdosti.

Ráno možná budeš brečet,

dopisy nepiš, nikdo by je nečet.

A nevolej, nechci slyšet zas

ten tvůj smutnej, vyčítavej hlas.

Mé svědomí nehryže

a jestli máš nějaký potíže,

tak problémy vyřeší tátův plat.

A já? Zase půjdu jinam spát.

Denisa Faltusová, Věznice Světlá n. S.