Utíkám naprostou tmou. Jenom modré záblesky policejních majáků mi osvětlují cestu. Je mi jedno, jestli utíkám doleva nebo doprava. Jedinou mou myšlenkou je zachránit se. Drobný uzlíček si pevně tisknu k hrudi. Nerozeznávám, která z nás právě pláče.

„Nesmí mě chytit!“ To je jediná věc, která mi neustále rezonuje v hlavě. Bolest, díky adrenalinu, který mi koluje v žilách, necítím.

Najednou všechno ztichlo. Cítím pouhé teplo. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co se děje. Svět pro mě zčernal. Zapomínám, kde jsem, kým jsem a co je vlastně můj zájem. V okamžiku, kdy otevřu oči, vůbec netuším, co čtyři holé počmárané zdi kolem mě znamenají. Bolí mě každý sval v těle, v ústech mám už nepřirozeně sucho! Paměť mi osvěží až známá tvář vrchního vyšetřovatele, na jehož pokyn mě surově nutí dva specialisté vstát a následovat vyšetřovatele do jeho kanceláře.

„Tak co, Zavadilová? Stará známá, že? I když teď jsi venku vydržela výjimečně dlouho.“ nezdráhal se vyšetřovatel využít šanci k popíchnutí.

„Kde je moje dcera?“Nechtěla jsem se na něj ani podívat, ale tuhle informaci jsem potřebovala.

„Tvoje dcera? Tss… lidi jako Ty by neměli mít děti! Nevážíte si svýho života a ničíte ho novým a nevinným.“ Byl tentokrát rozčílený.

„Tak kde je?“ naléhala jsem stále pro změnu já.

„Osobně se postaráme o to, abys ji už neviděla. A můžeš být ráda, že je ještě naživu. Kdybychom věděli, že máš v náručí dítě, nikdy bychom elektrický tejzr nepoužili, ale byla jsi jako smyslu zbavená. Nešlo tě zastavit. Tvoje dcera je teď v nemocnici na pozorování, ale nejspíš skončí v nějakým domově a ty můžeš jen doufat, že se dostane do slušný rodiny…“ rozpovídal se vyšetřovatel.

„To nemůžete. Potřebovala jsem pro ni oblečení, jinak bych to neudělala…“ snažila jsem se situaci vysvětlit, ale vyšetřovatel mě rázně utnul.

„Ty kecy si nech pro soudce, možná ho tentokrát konečně obměkčíš.“ Ukončil rozhovor ranou dveřmi a nechal mě samotnou.

Nebyla jsem v téhle situaci poprvé, takže jsem věděla, co bude následovat. Výslechy, vazba, vazební soud, soud, který mě odsoudí. I když je to smutné, znala jsem ten postup nazpaměť. Přesto mě nekompromisní soudcův hlas přikoval k zemi.

„… odsuzuje se na dobu trvání pěti let nepodmíněně. Jelikož je otec nezletilého dítěte neznámý, bude dítě svěřeno na přechodnou dobu do zařízení sociální péče.“

V tu chvíli se mi zatmělo před očima podruhé. Moje holčička? Moje milovaná dcerka má jít do domova? Přeci nemůže přijít o dětství stejně, jako jsem o něj přišla já… Byla jsem zoufalá. Myšlenka střídala strach a strach střídal myšlenku. Věděla jsem totiž, že bojovat s vězeňským systémem je naprosto zbytečné.

Následovaly dlouhé dny, kdy jsem bezcílně ležela v posteli, kde za pár dní bude ležet někdo jiný s jiným soudem, a přemýšlela jsem, co všechno jsem dopustila. Ztratila jsem je navždy? Selhala jsem? A před kým? Před sebou? Před Sárou? Nebo před společností? … Marně jsem hledala odpovědi na tisíce otázek.

Když mě o pár týdnů později převezli z vazby do výkonu trestu, ihned jsem rozběhla maraton všech možných způsobů, jak se s dcerou zkontaktovat. Nejdřív jsem ale musela počkat na usnesení o umístění mé dcery do příslušného zařízení, abych vůbec měla k dispozici adresu, kam se obracet. Hned na to jsem oslovila vychovatele, zda by mi mohl s nastalou situací nějak pomoci.

„To myslíte vážně, Zavadilová? Promluvte si se sociální pracovnicí.“ tak vyřídil vychovatel rychle moji prosbu. Nemohla jsem říct, že by mě svou rychlou odpovědí nezklamal, ovšem také mě neodradil. Vyplnila jsem proto patřičný formulář a žádost o rozhovor se sociálním pracovníkem a čekala. Čekala jsem den, dva, tři a každý den jsem se trýznila myšlenkou, že se z hlavičky toho malého děvčátka pomalu vytrácím. S bolavým srdcem jsem poslouchala příběhy ostatních odsouzených, které své ratolesti neviděly několik měsíců, mnohdy i let. Vyslechla jsem situace, kdy tatínkové odmítli do kriminálu děti vozit, i takové, kdy byly děti svěřeny výhradně do péče otce a milující matky byly definitivně zbaveny mateřských práv. Bylo mi z toho smutno.

„Co jste potřebovala?“ zeptala se mě asi po týdnu sociální pracovnice uprostřed chodby v nástupu na oběd.

„Dobrý den, já jsem vás chtěla poprosit… Víte, vím, že tu jsem po několikáté, ale teď mám venku dceru. Soud ji umístil do domova. Bojím se, že na mě zapomene, proto jsem vás chtěla poprosit, jestli byste se s domovem nemohla spojit.“ dělala jsem psí oči a vysvětlovala svůj problém.

„Dívejte, já teď nastupuju dlouhodobě na pracovní neschopnost a kolegyně má dovolenou. Připomeňte se mi, až se vrátím a zkusíme s tím něco udělat.“

Zatímco se štěbetající zástup odsouzených rozešel do jídelny, já jsem na svou cestu neviděla. Oči se mi zalívaly slzami a chuť na oběd mě dávno přešla. Věděla jsem totiž, že to nejcennější v mém životě pomalu ztrácím. Až ve chvíli, kdy jsem po dlouhých jedenácti měsících stála před telefonní budkou ve věznici, a sbírala odvahu vytočit to jednoduché telefonní číslo, mi došlo, že mé obavy jsou nadosah.

„Prosím?“ ozvalo se ze sluchátka.

„Dobrý den, u telefonu Zavadilová, maminka Sáry, myslíte, že byste byla tak hodná a poskytla mi o ní nějaké informace, nebo mi jí mohla dát na vteřinku k telefonu?“ prosila jsem pokorně. Srdce mi tlouklo tak silně, že ho musela slyšet i paní z dětského domova.

„Víte, nemyslím si, že je dobré vám ji dávat k telefonu. Tím, co prožila, jste jí způsobila velké psychické trauma. Má problém se začlenit, začala se počůrávat i přes den a v noci křičí ze spaní tak, že budí ostatní děti.“ oponovala mi zaměstnankyně domova.

„Ale já jsem její matka. Je mi líto, co jsem zapříčinila, ale i přesto nechci, aby na mě zapomněla. Je v nízkém věku a věřím, že na to zlé časem zapomene.“ snažila jsem se paní obměkčit navzdory panice, která mi svírala hrdlo.

„Bohužel, věřte, že Sáře bez vás bude líp. Alespoň prozatím. Všechny podstatné informace jsem vám již sdělila. Po zdravotní stránce je Sára v pořádku… Mějte se.“ načež sluchátko oněmělo.

Jakoby se pro mě zastavil čas. Najednou jsem znovu ležela v posteli, ve svém jediném soukromí. Po tvářích mi stékaly hořké slzy zoufalství a beznaděje. Nevěděla jsem, co dělat dál. Jednu chvíli jsem se nenáviděla, jednu chvíli jsem byla odhodlaná bojovat dál.

„Je to moje holčička, můj život. Nesmím ji nechat…“ šeptala jsem si onu toužebnou mantru dokola.

Sociální pracovnice byla sice v pracovní neschopnosti a nikdo jiný zájem o mé starosti nejevil, proto jsem se po pár dnech, když největší bolest v srdci ustoupila, rozhodla bojovat na vlastní pěst. Na kontě jsem měla ještě pár korun kreditu. Mohla jsem tak pravidelně každé pondělí dopoledne zkoušet štěstí, zda zvonící telefon v ústavu sociální péče někdo zvedne. Vlastně jsem ho měla hned poprvé. Bohužel, jak paní ředitelka zjistila, že volám já, okamžitě zavěsila. Potom už číslo volající vždy v dopoledních hodinách nikdo nebral. Kdyby mi před čtrnácti měsíci někdo vyprávěl o takové bolesti, nejspíš bych mu nevěřila. Nyní jsem však sama zakoušela pachuť trýzně a bezmoci. Pachuť ženy toužící slyšet ten jemný dětský hlásek, vidět rozzářená očička a hladit poletující vlásky. Matky tolik toužící cítit tu jedinečnou vůni svého dítěte, kterou pozná jedině ona…

Toho dne jsem se probudila snad do stého pondělí, kdy jsem bez jakéhokoli očekávání opět vyťukala číslo, které jsem znala už nazpaměť.

„Pííp, pííp…“ ozývalo se standardní zvonění. Když i tam se ozval neznámý hlas.

„Dobrý den, tady sociální zařízení Ostrava, co pro vás můžu udělat?“ tázala se paní na druhém konci sluchátka. Já jsem ale byla téměř po roce a půl v takovém šoku, že jsem se nezmohla ani na slovo.

„Haló, slyšíme se…?“

„Aha, ano, promiňte. Dobrý den, tady Zavadilová, maminka Sáry, která je u vás umístěna. Momentálně jsem ve výkonu trestu, hrozně ráda bych se se Sárou ale spojila. Volám už několik měsíců, ale mé telefony nikdo nezvedal.“ postupně jsem vysvětlovala celou svou situaci.

„Tak to jste vy, před kým mě paní ředitelka varovala. Víte, je teď hospitalizovaná v nemocnici a já tu jenom zaskakuji. Ona se k lidem jako vy staví trochu jinak. Já proti kontaktu matky s dcerou určitě nejsem, ať už jste udělala cokoliv. Co kdybych vám dala Sáru hned k telefonu? Počkejte, zavolám ji.“ nabídla se nová paní ochotně.

„Ne, to nejde, počkejte!“ Jenže mě už nikdo neposlouchal. Místo toho se ze sluchátka ozýval dětský halas a pištění.

„… tak pozdrav přeci, to je tvoje maminka.“ slyšela jsem z povzdálí hlas, který malou holčičku pobízel.

„Dobrý den…“ ozvala se váhavě.

„Sárinko…?“ bylo jediné, co jsem dokázala protlačit přes stažené hrdlo.

„Maminko, maminko, kdy si pro mě přijedeš?“ ptala se mě malá nevinná holčička.

Těch pár obyčejných slov jakoby protrhlo hráz dlouho zadržovaných emocí doprovázené nekonečnou silou. Po jediném okamžiku jsem totiž znovu nalezla důvod nevzdát se a bojovat. Všemu a všem navzdory. Život pro mě znovu najednou získal smysl.

„Brzy miláčku…“ zašeptala jsem tiše přes proudy slz štěstí a naděje.

„Brzy…“

Lucie K., Věznice Opava