Píše se magické datum 12. 2. 2022. Dopadnul jsem až sem na planetu Zem do podsvětí této sluneční soustavy. Do odpadků lidské rasy. Z nadsvětí do podsvětí, nazvěme to třeba. Snažím se naučit žít - být humanoidem. Vybral jsem si tohle prostatické tělo, tenhle předurčený osud.

„A proč jsi si ho vybral?“ ptá se neznámý tazatel.

Protože o tom rozhodla vrchní rada civilizace středu naší galaxie.

„Ale slyšel jsem, že jsi chtěl být Adonisem.“

Ano, chtěl, ale to tu už bylo. Nuda. Lepší je prý začít na dně v podsvětí hrubosti. Takže můj Avatar má tu správnou trajektorii k vysněnému cíli, pane? 

„Jaký je tvůj záměr tady?“

Přece pochopit, jak tady lidé fungují. Co je hybnou silou, motivací, k činům, skutkům. Ta neefektivnost bytí, žití je zarážející. Někdy přemýšlím, že je to ztráta času.

„Chceš zažít evoluci, nebo revoluci v té tvé zubožené duši? Pokud revoluci, tak cesta tímhle směrem začíná.“

Tak mám se brodit touto zoufalostí?  Jako tréninkové cvičiště na poznání a pochopení není nic lepšího. Co mám hledat?

„Přece sebe, své já. Až dosáhneš cíle v této misi, vše pochopíš.“

A proč tady lidi žijí hlavně základními potřebami? Jíst, spát, zábava, rozmnožování? Většina nic jiného nezná. Takže: dotkni se svého démona, najdi ho, přijmi ho, pochop ho. Pak tě jednou tenhle padlý anděl odkopne do prdele ven za vysněnou bránu opravdového zasvěcení.  To je kde? Přece do přítomnosti žití.  Najít sám sebe.

Magické úkony ti pak nebudou cizí. No dobře, proč lidi ale pořád potřebují hmotné zabezpečení? Zvířecí hrubost vítězí a je hnacím motorem predátorských lidských bytostí. Zvíře v nich tady pořád vítězí.

Lhali nám na očekávaný staromájský rok 2012. Teď mluví o roku 2026. Ve Vatikánu má být již tenhle poslední zástupce křesťanského Boha na Zemi. Co bude po papeži? Objeví se naši přátelé z nebes? Bude to ta revoluce změn, systému, pohledu na náboženství, společenských hodnot, lidského náhledu na celkové bytí?

Jen matka Země pláče očistou. Snaží se probudit ze spánku? Má taky vědomí?

Jdu tedy svou cestou, šlapu si sem a tam. Beznaděj je můj kamarád. Skutečná láska je stav hlubokého pochopení. Jakého pochopení? Lidem se to plete s intimitou, partnerskou láskou, fyzickou láskou. Taky pozemšťanka z rudého města mě úplně vyvedla z míry.

Analytickým okem zjišťuji, jak funguje, jaké jsou její potřeby, přání, sny, ideály, celkově, co ji vede k tomu, aby žila pozemský život. Jaký velký vliv má genetický kód milovaných rodičů. No, a proč jsem tam, kde jsem? Proč nejsi s tvou milovanou bytostí?

Hniji v tzv. budhistickém chrámu temnoty, plným primátů, atrap života, kde v očích je nejsilnější zápach zla. Mám tu zadarmo mnišský asketický život, uzavřený svět před vnějším okolím. Wow! Ideální výcvikový tábor pro práci na sobě a koncentraci? Je to osud? Předurčenost? Zkouška, abych pochopil?

Tak nakonec, když se můj zármutek naplní naplno jako inkoust na tomhle papíru, svět mi končí na dně pekla. Užiji si jízdu, která nemá konce v pouti za ceněným dobrem. Za nic nemůžete, ale lidi kolem tvrdí něco jiného. Obava, úzkost, strach zase vítězí nad naivitou, slabostí jedince, který se plazí polonahý v kaluži své krve. 

Váš pánbůh buď pochválen. Nastav druhou tvář tomu, kdo tě uhodí. To tu ještě funguje? Tenhle 2000 let starý vtip? Možná tak oko za oko, zub za zub. Tak vám pěkně děkuji za všecko, už konečně chápu celý váš emoční smutek na planetě Zemi.

Je čas najít opačnou stranu mince. Bude to tak velké, pompézní. Bez neštěstí, smutku, nejde pochopit opravdové štěstí. Těším se, pozemšťané. V příštím životě mně už ale stačilo. Nechci další lidské tělo. Není to moc zábavné. Psychopatie je tu největší vládce hmotných statků. Deformuje to citlivějším lidem šanci na úspěch? Z velké míry určitě ano.

Vivat, dobro, láska, spravedlnost. Nejvíce je ale ve vesmíru temné hmoty. A temnota mysli vládne tady svým způsobem. I temnotu můžeš milovat. V temnotě je krása.

Potřebujeme přemýšlet o smrti a pomíjivosti, neboť příliš lpíme na požitcích tohoto života, na svém majetku, na svých příbuzných. Pokud přijmeme možnost dalších životů, je smrt něčím jako výměnou šatů. Kontinuita mysli pokračuje. Prostě probuzená mysl je náš nejdůležitější cíl ve věčnosti.

Je-li něco stejně staré jako lidstvo, tak je to jeho nelidskost. Amen.

Autor o sobě: Pocházím z malebného Hodonína. Inspiraci k dílu jsem načerpal z mých osobních zkušeností v životě reálném i v tom zdejším, který dokonale vystihuje mé životní postoje, myšlenky, trápení, vnitřní smutek a cestu, kterou chci jít a pochopit ji.

Lukáš Gašpárek, Věznice Příbram.