Zatanči mi vášeň,

když kastaněty hrají.

Zatanči mi touhu,

až máky zčervenají.

Zatanči o lásce,

na poslední slova.

V tvém tanci je i naděje,

tak zatanči mi znova.

Z času samoty i sfinga ztrácí klid.

Čas samoty je noční můrou pyramid.

Čas samoty je delší cesty k mlhovině.

Můžeš to změnit,

jenom chtít.

Ve vteřině.

 

Žijeme jenom ve zvyku,

kdy přijde osamělost.

Tam, kde je absence dotyku,

zůstane už jen zlost.

Žijeme jenom ve zvyku,

když svět je Boha prost.

Tavíme etiku v tyglíku,

lejeme předposranost.

Žijeme jenom ve zvyku,

když spálili jsme mosty.

Zůstanou po nás jen odpadky u cesty do věčnosti.

 

Pauli ti dal princip a Planck jistotu,

ty šeptáš s Nostradamem,

chtíc tančit gavotu.

A doma u polštáře máš pomuchlané tváře.

Snad tisíckrát jsi jimi listoval.

Einstein ti dal vesmír, Newton zase zem.

Ty řešíš, kdo byl Kelly a kam se poděl šém.

A doma u polštáře máš spisy sedmilháře.

Snad tisíckrát jsi jimi listoval.

Mojžíš ti dal desky a Jan nabídl plán.

Ty hledáš vlastní stezky,

Chceš na vše přijít sám.

 

A doma u polštáře je prorok dvojí tváře.

Snad tisíckrát ti něco našeptal.

Skuhráš v klonu času, který prý ti zbyl.

Na Möbiově pásu pak marně hledáš cíl.

Z tvé snídaně v trávě si nevzal ani pes.

Manet ti píše závěť.

A ty jsi velekněz, co v řádu zůstal sám.

Uschoval sis popel za svých selhání

A psát Mene tekel prý nic ti nebrání.

Tak už vezmi kámen a zahaj svůj osud.  

 

Vítek M., Věznice Břeclav