Před mnoha a mnoha lety žila byla v jedné malé vesničce šťastná rodinka. Žili v krásném domečku přímo u lesíka, který voněl jehličím, pod okny bublal potok a na stromech cvrlikali ptáci. Maminka s tatínkem byli mladí a měli tři nádherné děti. Děti se jmenovaly Lukínek, Nelinka a Zdendulka. Děti na zahrádce trávily čas v bazénu, jezdily na kolech a na pískovišti stavěly hrady. Večer všichni přinesli dříví z lesa a opékaly se buřty. Každý den byl nádherný.

Měsíce ubíhaly a ubíhaly. Napadl první sníh a přišel Štědrý den. Děti zahlédly Ježíška na střeše, hou, hou, hou, byly šťastné a nemohly uvěřit, že existuje. Další měsíce přeletěly a stalo se něco, co nikdo nečekal. Navštívila je bílá čarodějnice, která maminku a tatínka očarovala svým kouzlem. Mávnutím kouzelné hůlky je zaklela do zlých duchů.

„Maminko, pojď si hajnout,'' volá Nelinka. „Nemůžu, musím uklízet,'' říká maminka.

Na okno ťuká zlá čarodějnice a vchází dovnitř. „Jednou si pro tebe přijdu,'' pohrozí hůlkou a odchází.

Nelinka se maminky ptá, proč stále uklízí.

„Protože je tu spousta prachu.“

„Maminko, a proč s námi nekoukáš na pohádku?''

„Protože musím utřít poličky pod hrnečky a talířky,“ odpověděla maminka.

Bílá čarodějnice nenechá maminku odpočinout. Jednoho dne večer přišla zase. Venku burácela bouřka, foukal silný vítr a velké kapky deště bušily do oken. Bílá čarodějnice měla na sobě nádherné sametové bílé šaty. Byla krásná, její hlas zněl melodicky i  hrůzostrašně.

„Na tvé narozeniny si pro tebe přijdu a budeš mi sloužit do konce života,'' šeptá mamince. Mávla hůlkou a zmizela. Maminka měla strach, čím víc se bála, tím více se kouzlo naplňovalo. Jak řekla čarodějnice, tak se stalo. Maminka se loučí se svými dětmi polibky a slibuje, že přijde, dívá se, jak táta společně s dětmi odchází a mizí v dálce.

„Tati, kde je maminka?'' ptaly se každý den děti.

„Maminka pracuje, přijde, nebojte se. Teď budeme bydlet u babičky a budeme čekat, až přijde,“ odpovídal tatínek.

„Ano, tati,“ odpověděly děti smutně.

Den co den, noc co noc jejich maminku navštěvovala bílá čarodějnice. Vždy vyslovila kouzlo a mávla hůlkou. Byla hluboká noc, foukal letní vánek. Maminka byla sama, unavená, vystrašená a zakletá. Nohy jí nedovolily se zastavit a ona stále hledala cestu domů, nemohla ji však najít. Plakala, chtěla za dětmi.

„Tatínku, proč musíme být u babičky?'' ptal se utrápený Zdendulka.

„Protože nám chybí maminka,'' odpovídá tatínek.

„A proč za námi nepřijde?'' ptá se Nelinka.

Smutný tatínek se slzami v očích jen tiše odpovídal: „Ona přijde, nebojte se.''

Děti už nemají zahradu, nemají domeček, nemají bazén, nemají ani pískoviště a už ani neopékají buřty. Jen stále čekají u babičky na svou maminku.

Je krásný slunečný den. Listy stromů se zbarvují a začínají poletovat k zemi. Maminka sedí na veliké louce, po tvářích se jí koulí slzy, spojí dlaně, hledí k zemi a prosebně naříká: „Prosím Bože o pomoc, vysvoboď mě ze zakletí.'' Vyslyšeli ji andělé a přišli na pomoc. „Tvůj osud je v našich rukou, přej si tři přání a my ti pomůžeme.“

Utekl rok jako voda v řece. Andělé dokázali zlou kletbu odehnat a zlá bílá čarodějnice zmizela. Maminka je volná. Prosí znovu Boha o pomoc. Andělé se znovu objevili a splnili druhé přání. Maminka je statečná, silná, plná síly a odhodlání. Začala pracovat a plnit si své sny. Začala psát knihy a malovat portréty. Zlaté mince se jí sypaly do truhličky, kterou schovávala pod svoje království.

Prosí znovu Boha o pomoc, andělé přiletěli a splnili jí poslední přání. Lukínek, Nelinka a Zdendulka slyší za okny klapot koní, vyhlížejí z okna a křičí: „Tatí, maminka se vrátila, sedí v kočáru a vezou ho koně.“

Krásná maminka přichází ke dveřím a v tu chvíli se dveře rozletěly a vyběhly její tři lásky, její štěstí, její tři perličky. V objetí a slzičkách pusinkuje Lukínka, Nelinku a Zdendulku. Děkuje Bohu za pomoc a štěstí, které jí vložil do náruče. „Už vás nikdy neopustím,“ teď jedeme domů do našeho království, které maminka vybudovala. Žili tam spolu šťastně dlouhá léta a na zlé chvíle zapomněli

Pohádka je můj příběh ze života, který ještě nemá svůj KONEC.

                                                         „Věřím v lepší zítřky''

Žaneta Matová, Věznice Světlá nad Sázavou.