Tak co, brachu, ty můj starý kamaráde? Jak se máš, ty můj věčný pronásledovateli? A co, kde vlastně děláš?

Ale že se vůbec ptám. Vždyť já to vím. Staráš se o tolik lidí. Co lidí, vždyť ty se staráš o celý svět. No celý možná ne. Asi je na světě někde někdo, kdo o tobě neví?! Koho třeba vůbec nezajímáš. Je to vůbec možné? Ale věř mi, většina lidí tě zná velmi dobře. Já si vlastně ani nepamatuji, kdy jsem si tě všiml poprvé. Asi jako malé dítě. Ne asi, ale určitě. Sakra, kdy to vlastně bylo? Možná když mě máma volávala večer domů. Abych prý šel na večeři. Ano, volala jen tak z okna. Pamatuješ? To ještě šlo, jen tak otevřít okno a zavolat. Když jsme třeba s klukama hráli fotbal na ulici. Hmm.. To už dnes také nejde. Žádný mobil tehdy nebyl. Ani žádný facebook. Nebo snad jsem měl jít dělat úkoly? Asi. Díky tobě si již prostě nevzpomínám. Jo máma, ta mě tě dost dost často připomínlala. Že je prý čas na učení. To bych tě byl býval zabil, mít tě vedle sebe. Ty jsi tam vlastně ale byl. Celou dobu. Nebo pamatuješ? Holky brečely, když jsme byli ve škole poslední den. Jo, na základce myslím. Ty si to nepamatuješ? Máš toho hodně, viď? Tehdy byl prý čas začít chodit na jinou školu. A jak se mi nechtělo! Proč jsi se tehdy vlastně nezastavil? Za to když jsem měl jít na první rande, to jsi nikam nespěchal. A já se nemohl dočkat. To jsem tě proklínal. Potřeboval jsem, aby ses trochu pohnul. Trochu přidal. Ale to ty ne! Nebo když umírala babička. To také nepamatuješ? Že je čas, aby odešla. Ne, nebyl. Já si s ní chtěl toho ještě tolik povědět. Nestihl jsem to kvůli tobě. Ba ne. Křivdím ti. Mohl jsem si za to sám. Proč tě vlastně nepotřebujeme, když tě máme hodně? A naopak později se nám nedostáváš. Ty najednou nejsi k mání. Hej, ty starej barde, zastav se někdy. Nech to Slunce na obzoru svítit déle. Nech vonět kytky a létat čmeláky. Nespěchej na nás. Proč honíš ty mladé holky, aby dospěly? Nejen je, honíš nás všechny. Vydenchi si někdy. A nech mé děti na pokoji. Co ti udělaly? Dost na tom, že jsi honil mě, když byly malé. Vydělávat peníze nebo co. A teď to nejde vrátit. Jsi spravedlivý, milý brachu?

Zamyslel ses nad tím někdy? Měříš všem stejně? Ale jo. Já vím, že asi ano. Nezlob se však na mě, že to tak někdy nevypadá. Chci tě o něco požádat. Za mě ale i za ostatní. Nespěchej tolik na nás na všechny. Dopřej nám být déle s rodiči, prarodiči, dětmi a vnoučaty. Odpočiň si občas. Vždyť víš, že nemáš soupeře. Že jsi vítěz nad námi všemi. Uděláš To? Cože? Co to říkáš? Že nemáš čas?

Vždyť ho máš všechen ve svých rukách. Dej nám ho trochu více. A na mých dětech nešetři, prosím.

Děkuji ti, ty můj nejstarší a nejvěrnější příteli!

K. T., Věznice Stráž p. Ralskem