Většina z nás má to štěstí, že mu rodiče od útlého věku vštěpují zásady slušného chování. Nemluv sprostě! Nevztekej se! Neber drogy! Nepřecházej na červenou! I já byl šťastlivcem. Štěstí ale nevydrží věčně … 

Když mi bylo 7 let, naši se rozvedli. Nejdřív jsem šel bydlet s maminkou a starší sestrou do Brna, ale to bylo opět samé “nesmíš”, a já si řekl, že u táty mě čeká určitě víc dobrodružství. Nepletl jsem se. Můj pokoj v tátově sklepním bytě v Teronské ulici v Dejvicích měl místo dveří zatahovací mříž a místo postele matraci. Nepřišlo mi to tak strašné, protože v “pokojíku” jsem trávil pouze noci.

Hlavně že jsem žil s tátou. Byla s ním vždycky legrace. Po roce přišlo stěhování do Říčan a sklep jsme vyměnili za půdu. A já se ráno po probuzení mohl dívat z okna a ne do tmy. Byl jsem nejšťastnější dítě na světě. Dostal jsem i novou postel. Tatínek si našel přítelkyni Kateřinu, která měla dvě dcery o něco starší než jsem byl já. Hotová rodinná idylka. Štěstí ale nevydrží věčně …

Po čase s tatínkem přestala být taková sranda. Teda když nepočítám chytání pavouků, které jsme dávali všechny do jednoho akvária, kde se žrali navzájem. Vypěstovalo to ve mně silně negativní pocity vůči našim osminohým přátelům. Arachnofobií ale trpí značné procento lidské populace, takže mu to nemám za zlé.

Nevlastní ségry si se mnou moc nehrály. Až po čase jsem zjistil, že si “hrály” potají s mým tátou. Nebo spíš on si hrál s nimi, i když pochybuji, že se jim to líbilo. Táta pracoval jako dozorce v kriminále. Napřed v Ostravě a následně na Pankráci. V Ostravě se seznámil s Katkou, která pracovala jako zdravotní sestra.

Kromě lásky tátovi dávala i spoustu nejrůznějších léků, například jeho oblíbený Rohypnol. Není se tedy čemu divit, že začal doma pozorovat - dle jeho slov - nadpřirozené jevy. Byl jsem trochu smutný. Nikdy jsem toho ducha, o kterém pořád mluvil, neviděl. Tento problém vyřešil po svém. Nakreslil po celém bytě značky, které měly ducha vyhnat. Místo barvy použil vlastní krev, aby byl výsledek stoprocentní. 

Jednou dal nějaký lék i mně, aby se mi líp spalo. Katka byla na jednu noc pryč kvůli bakalářským zkouškám v jiném městě. Když se nad tím dnes zamyslím, moc to nechápu. Ráno po probuzení mě táta místo “dobré ráno” řekl, že holky jsou mrtvé. Umlátil je trubkou a pro jistotu uškrtil. Možná řekl i to “dobré ráno”, ale v tom kontextu jsem to nevnímal. Nevěřil jsem mu, tak mi je ukázal zastlané v úložném prostoru jejich postelí.

V devíti letech jsem nějak nechápal, co je to smrt, když jsem ji viděl takhle před sebou. Asi proto jsem pak přistoupil na jeho další nápad. Společná sebevražda. Dal mi sníst cca 70 prášků na spaní. Vzbudil jsem se po dvou dnech v nemocnici. Otec také nezemřel. Myslím, že to ani neplánoval. Dostal 25 let a trest si odpykává ve Valdicích. 

Moje dobrodružství u táty na mě zanechalo stopy. Mamka, ke které jsem se vrátil, si se mnou vytrpěla peklo. Nezvladatelné dítě je velmi slabé označení. Záchvaty vzteku a později drogy, krádeže, rvačky mě dostaly do pasťáku.

Krátce po propuštění jsem si našel přítelkyni s měsíční holčičkou Aničkou, kterou jsem vzal za svoji. K ní přibyla po dvou letech i má vlastní dcera Vanessca, ale pro mě jsou vlastní obě dvě. Můj vztah byl opravdu hektický a musím přiznat, že k harmonické rodině měl daleko. Vydržel osm let, než jsme se rozešli.

Bolest ze ztráty jsem řešil alkoholem a střídáním partnerek. Holky jsem viděl každých 14 dní o víkendu, než mě chlast porazil a já přestal být tátou, jakého potřebují. Vše vyvrcholilo mým pokusem o sebevraždu. Placák z 11 metrů na beton mě stál tři a půl měsíce v nemocnici a doživotní následky.

Ale také mě naučil, jak je život vzácný. Děkuji Bohu, že mi dal šanci znovu být dobrým tátou a dobrým člověkem. Kdybych měl vypsat všechny své hříchy, bylo by to na knihu. Každému se může stát v životě spousta zlého a může napáchat hromadu chyb, ale život je dar a proto se nevzdávejte.

T. M., VV Pankrác